Rusalka vražedkyně
Úvod
Jednou ze stránek moderních pohádkových vyprávění že na nich není nic, čemu by se dalo věřit. Musíte sami pro sebe zvážit, jak interpretovat tento příběh. Vyložil jsem všechny své karty na stůl. Narovinu vám povím, že pouze Bůh ví jistě, kdo je rusalka a kdo člověk. Vše, co mohu učinit je představit vám má pozorování a detaily z mého pohovoru.
Říkám to samé i ženě se kterou jsem udělal rozhovor. Řekl jsem jí: "Nemám žádný způsob jak porozumět schopnostem, které máte. Nic ve světové literatuře nebo náboženství nebo ve zkušennostech mistrů na zemi nemůže konkurovat věcem, které můžete udělat. Velcí Swami mohou trénovat třicet až čtyřicet let nebo božské vize mohou být předány do rukou proroků. Ale to co máte Vy je dar, který s vámi přišel, když jste vstoupila do tohoto světa."
"Tak se vrátím k mytologii a píši pohádkové příběhy abych se vyrovnal s tím, čemu nemůže být porozuměno jakýmkoliv způsobem interpretace."
Vše, co jsem napsal je, co jsem viděl. Vidím ženu, která byla kdysi rusalkou. Nyní přebývá s námi v převleku. V některých případech její původní přirozenost byla zničena jejím kontaktem s lidskými bytostmi.
Moje práce je najít pro rusalky a stejně tak pro lidi způsob jak znovu nabýt a oslovit nevinnost, čistotu lásky, a hluboké vnímání pocitů a srdcí, jaké tyto bytosti ovládají v jejich vlastním království. Vyprávění tohoto příběhu je prvním krokem k nalezení a spojení se s láskou, které se po věky nedostává lidskému pokolení.
Popis současného života
Raduji se z rytmu vln a kapek, které se rozstřikují a dopadají na moji tvář, když trup lodi klesá do brázdy a rozráží hřeben příští vlny. Oceán mě obklopuje. Vítr naráží a mění se a já nastavuji plachtu jako odpověď. Vítr a já jsme jako dva milenci, kteří jsou spojeni v harmonii, když spolu tančí.
Když vypluji na oceán, není tam žádný konflikt - na otevřeném moři se nic nemění. Dny, měníce i desetiletí - oceán je stále stejný.
Ale je pravda, že neuvažuji o mé minulosti jako o minulosti. Je to jako kdybych byla stále neměnná. Nepohybuji se vpřed. Pro mě neexistuje nějaké "jsem" nebo "budu" pouze "jsem tady a teď".
A je to stejný pocit jak jsem se cítila dlouho před tím, když jsem připlula k Atlantidě. Můj příběh má zápletku a rozřešení. Ale pro mě se čas podobně jako oceán nepohybuje vpřed. Tok událostí ve vnějším světě nemění to, kým jsem uvnitř.
Ráda spím na pláži v blízkosti vody. Odplavuje vše špatné a veškerá napětí a ponechává mě takovou, že cítím pouze mír. Pokud na vás svítí měsíc v úplňku, je to jako zapojit nabíječku baterií do zásuvky - cítím se zregenerovaná.
Tyto věci zase tak překvapivé nejsou. Jako dítě jsem milovala vodu. Mohla jsem být v koupelně 6 hodin a někdy i déle. A někdy bych dokonce usnula s ústy a nosem pod hladinou vody.
Na druhou stranu nemám ráda, když si o mě někdo myslí, že se liším od ostatních lidí. Ráda bych si myslela, že jsem snad trochu podivné dítě. Snad některé věci, co dělám jsou trochu zvláštní. Jsem trochu osamocená, znuděná a nepochopená. Ráda bych si myslela, že toho už více není.
Ale na druhou stranu? Nevím jestli jsem člověkem. Nemám ráda uvažování o sobě jako takové, protože věci, které dělám, vypadají tak přirozeně - věci ostatních nedokáži pochopit nebo přijmout. Například proč by někdo chtěl zranit někoho jiného? A proč lidé nepřijímají dobré a špatné stránky těch, které milují? Nemá být láska bez podmínek? Není neustálá láska a pomoc druhému běžnou věcí, kterou bychom měli dělat?
Jsou tu i další věci. Nehovořím o skutečnosti, že ráda sedím sama v temnotě a že dokážu ve tmě vidět. To má mnohem více společného s empatií.
Když někdo v mém okolí prožívá intenzivní, silnou emoci, spontánně cítím cizí smutek. Budu plakat, unaví mě to a pak upadnu do spánku. Jsou-li emoce příliš silné, nebo přicházejí-li od mnoha lidí najednou tak z toho dokonce omdlím.
Směji se sama sobě jak to říkám, ale já jsem jako obrácený vampýr. Neberu si energii druhých lidí abych si obnovila tu svoji. Spíše si beru jejich bolesti a neduhy do sebe a tím je léčím. Dělám to
spontánně, nemám nad tím kontrolu.
Ale je toho více. Umím vstoupit do paměti jiných lidí a pak žít jejich paměti tak jako by to byly moje vlastní. Vrátím se zpět v čase v těle druhé osoby.
Říkám tomu "dívání se na film" s tím rozdílem, že jsem sama hráčem scén druhé osoby. Někdo mi řekne, že trpí depresí, protože ho opustila žena. Jsem okamžitě uvnitř jeho mysli a dívám se, co se skutečně stalo. Ona mu říká: "Jsi budižkničemu.", slyším její slova. Vidím její tvář. Vzpomínám na to, co se stalo s lepší nebo srovnatelnou kvalitou než jsou vlastní vzpomínky dotyčné osoby.
Avšak tento krátký vstup do cizí paměti se pro mě stává zážitkem, který může trvat hodiny. Nedokážu to zastavit. Moje matka byla zřídka poblíž. Ona mě stále nemá ráda. Jejími slovy: "Přeji si aby ses nikdy nenarodila. Zničila jsi mi život."
Takováto empatie započala, když mi bylo sedm let. V této době jsem byla pozvednuta svými prarodiči.
Když zemřel můj děda, šla jsem na pohřeb a mohla jsem cítit to co cítili lidé kolem mě. Protože jsem byla znepokojena jeho úmrtím, přišel ke mě tou nocí ve snu aby mě uklidnil. Ukázal mi, kde byl. Bylo to nejkrásnější místo na světě - tak mírumilovné a šťastné. Řekl mi, že jsem byla nejotevřenějším a nejvnímavějším ze všech členů rodiny.
Navštěvoval mě ve snech a varoval před nebezpečími a učil mě různým věcem. Také jsme se hádali. Mé tělo spí, ale má mysl je svěží. Když jsme se dohadovali celou noc, probudila jsem se ráno a cítila se jako kdybych vůbec nespala.
Říkal mi věci toho typu, jako že jistá osoba mi chce ublížit nebo něco jiného. Dokonce zkoumal mé přátele aby se podíval mají-li dobré srdce. Pro mě je nyní můj děda daleko více živý než za svého života.
Ale nikdy jsem dopředu nevěděla, kdy přijde aby si se mnou popovídal. Nepřišel, když jsem se ho pokusila zavolat.
Jednou mi řekl, abych zavolala na pohotovost (911), protože moje babička, která je dosud naživu právě dostala infarkt. Zavolala jsem 911 a pohotovost rozbila dveře jejího bytu a našla jí jak leží na zemi. Měla srdeční příhodu přesně tak jak říkal.
Není to pouze můj děda s kým hovořím. Také hovořím s jinými zesnulými. S některými se jedná o komunikaci s mysli do mysli beze slov nebo myšlenek. S jinými hovořím přesně tak jako s živými lidmi. Někteří vypadají jako by byli uvězněni v blízkosti našeho světa a nejsou schopni pokračovat dále. Jako duchové, kteří jsou napojeni na použitou komodu, kterou jsem si přinesla do mého pokoje. Duchové se dívají skrze všechny mé věci a komentují mé oblečení. O sobě mi však nic neřeknou. Vzhledem k jejich otravným komentářů se nemohu převlékat v tomto pokoji.
Nemohu snadno důvěřovat lidem vzhledem ke všem špatným zkušenostem, které jsem s nimi učinila. Muži mě zradili, protože jsou sobečtí, ale to co chtějí je vždy zřejmé. Ženy mají jinou povahu. Jsou namyšlené a ukrutné i když k tomu nemají žádný důvod. Ale stále je miluji a dokonce když jsou všichni mí přátelé proradní a zradí mne, mé přátelství stále trvá.
Když potkám neznámou osobu, hned jak ho vidím mohu říci, jestli je nebezpečný. Když mě jeden přítel seznamoval s jinou dívkou, říkala jsem později příteli, že tato žena mu může ublížit. Přála jsem si, abych se mýlila. Ale ukázalo se, že že druhá žena rozšířila nestydaté vtipy o mém příteli. Přátelé si o mě myslí, že jsem příliš kritická, když je tímto způsobem varuji. Ale já se nikdy v těchto věcech nemýlím.
Moje inkarnace v Atlantidě
V mé původní přirozenosti jsem byla rusalkou, která měla vibrace Padlých Andělů - největší pád na zem. Byla jsem čistá, tekoucí, dávající život, uzdravující a obnovující. Byla jsem radostí a vytržením z toho, že žiji - plné duhy a jiskřivého světla. Byla jsem důvěřivá a nevinná - jak padající voda vstupující v objetí vzduchu a prostoru. A tak si můžete představit tu katastrofu, která na mě čekala, když jsem se připojila k lidské rase.
Během posledního věku Atlantidy nastal čas míru. Atlantida byla jako centrum univerza - cestovali tam lidé z mnoha různých zemí. V jedné odlehlé zemi doutnal ohromný skrytý konflikt. Ale atlanťané se nelibě dívali na válku. Měli vytvořené ovzduší autority a magickou sílu, která jim umožňovala udržovat kontrolu nad těmi, kteří si přáli vést armády aby porazili jejich nepřátele.
Dosud ležel lidský duch za horizontem jejich zraku, prudká lačnost po síle a nesmiřitelná nenávist k čemukoliv, do bylo ve sporu s dosahováním jejich cílů. V této zemi byla slabá věda a magie se nevyrovnala atlanťanům. Ale byla zde mnohasetletá tradice ve které byli mágové celý život trénováni aby dosáhli mistrovství ve svém umění.
Bylo tam malé městečko s několika tisíci lidmi, kteří byli zaníceni k hledání duchovních cílů. Mělo v sobě odlišné spolky. Některé byly vedeny ženami, ale většina byla vedena muži. Ztracená federace se skládala ze skupin s různými agendami. Ale všichni pracovali spolu se společným cílem. Není to pouze technologie a průmysl, které mohou motivovat a obohacovat komunitu. Znalost duchovních světů je také poutem spojujícím vliv uvnitř společnosti.
Jednoho dne pokročilý adept této komunity se posadil k moři. A uviděl mě. Nebylo to jako kdyby byl na pláži nebo dokonce vzdálen stovky mil. Došlo k tomu na vnitřních hladinách.
Uviděl mě, protože když se díval na moře viděl jeho život ve vnitřních vibracích. Chápal, že život moře jako takového je magická sféra obsahující v sobě mnoho království.
Oči měl otevřeny a náhle se naplnil pocitem krásy, lásky a míru který nebylo možné srovnat s ničím co cítil kdy dříve. Seděl tam několik hodin bez jediného pohnutí. Neměl žádnou touhu učinit cokoliv jiného než se ponořit do těchto pocitů a nechat harmonii téci skrze něho.
Ale tak jak je pro lidskou bytost přirozené, požaduje hned sdílet své zkušenosti s ostatními. A tak se svýma očima znovu soustředil na to co chtěl - živou bytost, která by ztělesnila tyto pocity úžasu a lásky. Řečeno jednoduše, chtěl přítelkyni a milenku tedy ženu uvnitř které žije moře.
A tak jeho oči padly na mě. Začala jsem se materializovat před ním na pláži. Říkejme tomu střetnutí rusalky s mágem. To se stalo součástí archivu rusalek, který zaznamenává všechny zkušenosti všech rusalek na zemi.
Má kůže byla pro něj jako z měsíčního světla, barva smaragdů a modrého nebe smíchané dohromady. Vložil svou palmu do mých rukou a ztratil část své lidské mysli. A pak vstoupil.
Jak dlouho přebýval uvnitř mého království nemohu říci, tady vše, co existuje je láskou. Není zde žal, oddělení, nebo ztráta která by mohla označit čas. Ale protože vibrace vody v jeho duši byla slabá, nakonec odešel.
Ještě jednou si sedl na pláž avšak nyní ve stavu oslavy. On dosud cítil to, co žádný velký mistr dosud necítil - cítil se neúplným.
Jak šel zpátky studovat, vůně moře mu navlhčila jeho plášť. A zvuky rozrážejících se vln, bílá vodní tříšť a pěna na písku vypadala, že obtéká kolem jeho nohou při každém kroku.
Jednou při studiu si uvařil trochu čaje se střikem alkoholu podobnému medovině. A pak se posadil k oknu a začal kontemplovat. Znovu prožíval zážitky na pláži a pak došel k závěru. To byly jeho velké myšlenky.
To nedokážu. Kdo může pokračovat tímto způsobem? Vlastnit takovou krásu a lásku, že ji mohu okusit a dotknout se jí. A ve stejném okamžiku být tak vzdálen od svého života, že je to jako milovat ženu, která přebývá na druhé straně světa.
A pak na mě myslel, když si říká, ona a toto požehnané království jsou jedním a tím samým. Jsou neseni na stejné vlně. Když jsem opustil její přítomnost, tak jsem se cítil být živým jen zpola. Ve srovnání s její doménou, je svět, ve kterém žiji z nějakého tajemného důvodu napůl mrtvý.
Léčba je jasná. Měla by přebývat v mém světě tady se mnou. Nepamatuji se že by se cokoliv podobného stalo v historii mého magického řádu. Jsem si jistý, že když si imaginací představím tuto rusalku v těle ženy, že se to stane. Neexistují zde pravidla a nikdo by si pravidla nedokázal vynutit i kdyby nějaká existovala. Mám volnost si vzít co chci.
Musíte pochopit, že úroveň koncentrace mága byla dokonalá. Ať byly jeho oči otevřené nebo zavřené mohl si vzpomenout téměř na cokoliv, co kdy prožil - každý obraz, vůně, chuť, dotek a zvuk nebo rozhovor jako kdyby se to stalo právě teď.
A tak jako Atlanťané, používal k práci kouli z krystalu. Když začal, v krystalu začalo svítit světlo a erupce jako když dojde k výbuchu sopky, ne s lávou, ale spíše s oslnivým světlem. A pak nahromadil to světlo a zkoncentroval ho do obrazu nebo čehokoliv jiného, co si přel aby se stalo. A podle stupně obtížnosti přání se za určitou dobu cíl jeho přání manifestoval. To udělal nyní se mnou - představil si cíl jako již splněný - vizualizoval si mě právě nyní v jeho studovně po jeho boku.
Za tři měsíce jedna žena v komunitě začala umírat. Neúprosně jsem byla stržena k té ženě. Když holka zemřela, vstoupila jsem do jejího těla a snažila se ji oživit. Léčení je způsobem manifestace lásky. Ale její duch odešel. A tělo přežilo. Když se tělo probralo, byla jsem živá uvnitř. Nedlouho poté, dle mágovy vizualizace jsem stála po jeho boku.
Jaké to pro mě bylo? Já jsem voda. Mou vlastností je milovat a téci. Osvícení samo spočívá v tom vědět jak nechat věci běžet. A láska je být s někým bez omezení nebo bez potřeby tento stav definovat. V lásce neexistují hranice, které by bylo třeba chránit.
Když mág vstoupil do mého království, byl hrozný a nevyrovnaný jako ryba vyhozená z vody. Byl jako houba, která chtěla nasát a vzít si vodu, ale pouze malé množství lásky se do něho mohlo dostat.
Když mě materializoval na pláži, tak to bylo pro mě v pohodě. Stále jsem měla v sobě moře. Mohla jsem vnímat svět, kde přebýval. Používali chemii, fyziku a vypalováním vytvářeli nové věci. Ale když došlo na píseň života, přesto, že muzika je nesmírná, znali pouze několik málo not a akordů.
Neudivilo mě, že se cítil napůl mrtvý v mé přítomnosti. Moře nebylo v jeho snech a láska nebyla přáním jeho srdce.
Vstup do dívky byl tak snadný jako voda přelévající se z jedné formy do druhé. Fascinována jako součást bytí ani nezjistíte, že se to stalo, dokud se kouzlo nepokazí. Magická koncentrace, kterou použil aby mě stáhl ke svému boku byla natolik silná, že změnila mé vnímání toho, co se stalo. Cítila jsem, že cokoliv jsem dělala bylo přirozené a že vše bylo mojí svobodnou vůlí.
Když se rusalka nachází v lidském těle je vždy v převleku. Nemusí rozumět tomu, co si ostatní myslí, nebo proč dělají to co dělají, ale vždy ví to, co cítí.
Tělo, do kterého jsem vstoupila mělo paměť a zvyky vtištěné ve svém mozku. Mohla jsem je volně použít způsobem jak hráč používá scénář za účelem hraní její části hry. Skutečně jsem neměla žádný problém se naučit mluvit jako člověk.
Netrvalo mi žádnou dobu abych mohla říkat věci jako: "To je úžasné.", "Můžeš mi to vysvětlit znovu?", "Proč nemohu uvařit něco k jídlu a pak tě zavolám až to bude hotovo", "Řekni mi, jak se ti dnes vedlo v práci", a "Sem mě nech položit ruce na tvou hlavu a odebrat ti napětí.".
Střetávání s lidskými bytostmi je tak jednoduché, jako udržování si mých myšlenek, slov a akcí při vyprávění a dobře definovaném rozsahu jejich mozkových vibrací. Ale pamatuji si, že sama jsem se nezměnila. Stále bylo ve mě moře. Nic se nezměnilo. Pouze jsem na sebe vzala jinou formu, která vyžadovala trochu více úsilí než obléknout si šaty.
Žila jsem si s ním čtyři roky. A pak se vše změnilo. Země se dostala na hranici války. Silné frakce zápasily o moc. Cítila jsem ve vzduchu napětí.
Do této chvíle mě mág představil pouze několika málo přátelům. Byla jsem jeho tajnou milenkou jeho magického potěšení. Některé poklady jsou příliš zvláštní na to, aby se sdílely se světem ve velkém.
Ale politický konflikt vrcholil. Mág byl členem vládního sboru, který se skládal ze tří. Nepřátelský vůdce odcestoval do Atlantidy pro pomoc. On a druzí chtěli přinést Atlantské vzdělání a instituce do jejich země tak aby ji učinili Atlantskou kolonií. Tuto myšlenku nemohl mág ustát.
A tak ho napadlo použít moji krásu k realizaci jeho konce. Mág již nemohl zaútočit na jiného mága asi tak jako mrak nemůže ohrozit jiný mrak tím, že na něj vychrlí světlo. Ale existovaly jiné způsoby, jak se zbavit nepřátel. Ve špatných rukách se i samotná láska stane nástrojem k ničení.
Pro mě není žádný problém vstoupit do jiné osoby a vnímat jeho nejhlubší potřeby. A pak upravit své reakce takovým způsobem abych nabídla úplné uspokojení. To nemá s chtíčem nic společného. Je to jednoduše akt sdílení a péče. Všechny rusalky jsou mistry v umění se sjednotit.
Ale mágovi bylo jasné, že mě nemůže poslat tak jak jsem byla. Neměla jsem lidskou auru. Kdokoliv senzibilní by mohl okamžitě zjistit, že jsem nebyla lidskou bytostí. A tak mi mág změnil auru. Převlékl mě nějak tak abych pouze neměla formu, ale také lidského ducha.
Udělal se mnou to, abych hrála jako představitelka lidství. To jsou věci, ve kterých jsou někteří čarodějové mistři. Připoutal mě k živlu země takovým způsobem, že jsem již nemohla vidět do království rusalek. Mých pět smyslů bylo omezeno pouze na hrubohmotný svět.
Připoutal mě k živlu vzduchu takovým způsobem, že má mysl se stala čistá. Ale nemohla jsem myslet na jakoukoliv jinou myšlenku, která by se protivila přidělené misi.
Spoutal mě živlem ohně takovým způsobem, že jakýkoliv způsob abych se toho zbavila spočíval v likvidaci jeho nepřítele. Byla do mě instalována nesmiřitelná vůle. Avšak pod jeho vedením jsem nyní vlastnila malé množství jeho vlastní vůle a síly.
Připojil mě k pátému živlu akáši. Tímto způsobem mě naplnil lidským duchem. Od této chvíle jsem se inkarnovala jako lidská bytost. Udělal to proto, abych mu snadno neutekla a nevrátila se do svého království.
A co se týče vody, mého vlastního živlu? Ponechal mi nadlidskou empatii. Ale povědomí o lásce, která je všude kolem každou chvíli ode mě odtrhnul. Je-li tvá láska dostatečně čistá, jsi navždy svobodný bez ohledu na tvou formu a tvůj osud. Když to učinil, tak odřízl mé vnitřní spojení s mořem. Všechny tyto věci udělal aby mě přetvořil na nástroj, na mocnou kouzelnou hůlku, která nyní mohla ničit jeho nepřátele.
Atlantida měla skutečně svůj vlastní cech vrahů. Sice byl drahý, ale mohl si najmout jednoho z nich. Ale proč přenechávat práci, když to, co máte po ruce je mnohem lepší než cokoliv, co si v cechu mohli vytvořit nebo dokonce představit?
Někdo by mohl prohlásit, že transformace rusalky na vražedkyni představuje přinejmenším ochromení mozku. Je to jako vzít zlato s diamanty a mrsknout je do písku či bahna. Ale mág nebyl úplný hlupák. Věděl, co dělá. Královna rusalek v ženském těle je nejvnímavější stvoření v celé galaxii. V jakémkoliv okamžiku může cítit a být uvnitř libovolné osoby na této planetě.
Rusalka jako já, přesto, že nebyla královnou, měla stejné schopnosti pouze trochu menšího rozsahu. Dokonce před tím než jsem začala kráčet po této cestě, mohla jsem číst v srdcích a myslích lidí, které jsem měla zavraždit. V celé historii lidstva neexistoval žádný lidský vrah, který by ovládal dokonce ani jednu desetinu mých schopností.
Radovala jsem se z rytmu vln a rozstříknutých kapek stříkajících mi do tváře když se má malá loďka plavila k Atlantidě. Oceán kolem mě - bez ohledu na život, jaký žiju, oceán mi vždy přináší mír. Žádný smrtelný mág, i když velký, nikdy nedokáže toto ode mne odtrhnout.
Plachetnice, která mě přepravovala měla kruhovou palubu jako desku, která rozšiřuje trup lodi. Je vyřezána z mnoha stromů, které připomínají stočené hady, jejichž hlavy se sklání. Ale samotný trup, který se plavil po vodě je podobné konstrukce jako loď Vikingů. Má pouze osm metrů na délku. Maličké plachty jsou vytvarovány jako špičky kopí a často se části plachet ponoří do vody.
Miluji noční plavbu. Mohu vidět i ve tmě. Dnešní noc byla měsíčná.
Ve chvílích jako je tato, žádný čas neexistuje. Není nutné se identifikovat s tělem člověka nebo rusalky. Přesto, že jsem byla očarována, znásilněna, zhypnotizována a připoutána k něčemu cizímu proti své vůli, část mého já je navždy svobodná.
Vše, co v této chvíli existovalo jsem byla já, loď, vlny, vítr, noční obloha a moře. Snad to bylo tím napětím, pod kterým jsem byla, ale slyšela jsem, že moře ke mě mluví. Říkalo: "Dítě. S božskou elegancí, lidské bytosti jsou zde na krátkou dobu a pak pak odejdou. Ale ty a já jsme jako vítr a vlny. Budeme spolu navždy tancovat tak jako nyní znovu a znovu."
První věcí, které jsem si povšimla poté co jsem přistála a připoutala svou loď byla malá okénka a dveře v budovách. Okna vypadala jako půlkruh či kruh rozříznutý vodorovně ve středu, takže se dalo dívat ven jen polovinou kruhu. Střechy vypadaly tak, že se nehodí ke stavbám, protože měly odlišný vzhled. A v rozích, kde se budovy střetávaly se stropem se nacházely speciální dekorace ve tvaru vln. Nenacházely se zde žádné pyramidy. Budovy byly z mramoru a ze všech ostatních druhů kamene. A především tu byly úplně všude sochy.
Když jsem se procházela po ulici, vypadalo to, že Atlantida je pupkem světa. Nacházeli se zde lidé ze všech koutů světa. Byli mírumilovní a viděla jsem jak spolu hovoří měšťané, zemědělci a klanoví vůdci ve stejné ulici.
Ale nebyla jsem sem vyslána, abych se tu zdržovala a pozorovala. Měla jsem jediný úkol - nalézt muže, kterého jsem měla odpravit. Dokázala jsem cítit, kde byl. Zkoumala jsem jeho místo a jeho pohyby. Měl tři osobní strážce, kteří s ním chodili úplně všude. Tento muž byl vysoký, rychlý a silný.
Některé věci ženská dobře ví, jak udělat. Otře se vašima rukama o vaše vlasy, nebo si stáhnete bradu pod ramena tak jako zíráte s mírným úsměvem v koutků vašich očí. Přenesete váhu na váš levý bok, ohnete druhou nohu zatímco se stále držíte stehna, vaše hlava a ramena se také sklánějí na levou stranu.
Dokonce i přes celý pokoj, když na chvíli zachytí vaše oči, jeho mozek začne vytvářet domněnky. Za zlomek vteřiny ať si toho je vědom nebo ne, jeho tělo cítí, že jste oba spojeni, že se nachází ve vašem nitru. Podobně jako závislý narkoman, chce se znovu dostat do těchto výšin.
Tohle vše je pro mě hračkou. Běžný postup svádění. Ale navíc -- umístím svého ducha do jeho těla a on dopadne jako kus železa v přítomnosti silného magnetu. Nedokáže odolat mé síle přítažlivosti.
Věci dostaly rychlý spád. Během hodinky jsem ho dostala do postele a měla s ním sex. Líbal mě, ale pro něj byly polibky smrtelné. Když mě zlíbal jak zepředu tak i zezadu, nanesla jsem si na rty ochrannou vrstvičku vosku. A přes tuto vrstvičku jsem si nanesla malým štětečkem vrstvičku jedu. Doslova zemřel v mém náručí. Nepotřebovala jsem kontrolovat tep jeho srdce. Mohla jsem vnímat jak mu odtéká život z jeho těla.
Tento akční plán jsem si sama vytvořila. Nikomu jsem o tom neříkala. Snad ženy instinktivně vědí jak pracovat s jedem.
Slezla jsem dolů z balkónu a dala se na útěk. Ale před tím než jsem tu noc opustila, vylezla jsem na střechu budovy a strávila tři hodiny pozorováním hlavního města.
Slyšela jsem vzdálený zvuk smíchu a hudbu a fandění na obou jak tlumeném tak i hlasitém festivalu. Vstupovala do mě slova z něčí cizí mysli - "Atlantido: Pěkná, pěkná nádherná jež nemá srovnání, óó úžasná země kde se dosud procházejí bohové, a ozvěny jejich stop pronikají návršími."
Kdo se to dokonce dostal sem, jak by mohl zapomenout na svou zkušenost? Nachází se tu město požehnané božským světem. Jakoukoliv dobrou věc, která mohla být lidstvu dána do rukou, tito lidé již dostali.
Plápolající noční osvětlení v ulicích, které osvětlovalo město nebyl pouhý oheň. Oheň měl v sobě tajemné teplo podobně jako píseň srdce, která vytéká s radostí. A obsahuje také dotek nevinnosti rusalek. Mnoho zdejších lidí se tu mohlo procházet bez obav o svou bezpečnost nebo o ochranu věcí, obranu nebo rozšiřování jejich blaha.
Tři hodiny jsem zírala na světla v ulicích vyhřívajících se ve své tlumené záři, která umožňovala aby se můj duch naplnil teplem. Ale můj čas vypršel. Musela jsem odplout do svého života.
Brzy jsem byla zpět na moři. Cestovala jsem na velké lodi, která mířila na vzdálený ostrov. Loď odplouvala s časným ranním odlivem. Nepamatuji se na cokoliv dalšího z této inkarnace.
Během několika dní jsem byla naverbována do armády. Pak jsem teprve uviděla jaká násilnická práce mi byla přidělena abych naplnila tento život.
Copyright © 2011 by William R. Mistele. All rights reserved.
The Mermaid Assassin
Introduction
An aspect of the modern fairy tale is that there is nothing to believe. You get to decide for yourself how to interpret the story. I put all my cards on the table. I tell you straight out that only God knows for sure who is a mermaid and who is human. All I can do is present my observations and the details of my interviews.
I say the same to the women I interview. I tell them, “I have no way of understanding the abilities you possess. Nothing in world literature or religion or in the experience of any of the masters of the earth can account for the things you can do. Great Swamis may train for thirty or forty years or divine visions may be delivered into the hands of prophets. But what you have is a gift you brought with you when you entered this world.
“So I turn to mythology and I write fairy tales to account for what can not be understood by any current system of interpretation.”
All the same, what I write is what I see. I see the woman as once having been a mermaid. She now dwells among us in disguise. In some cases, her original nature has been compromised through her contact with human beings.
My job is to find a way for mermaids as well as human beings to recapture and celebrate the innocence, purity of love, and profound perception into feelings and heart that these beings possess within their own realm. Telling this story is a first step for finding and uniting with the love that has been missing from the human race for ages and eons of time.
Short Autobiography
I enjoy the rhythm of the waves and the drops of spray splashing on my face as the hull surges into the trough and breaks through the next wave’s crest. The ocean surrounds me. The wind gusts and shifts and I trim the sail in response. The wind and I are like two lovers who blend in harmony as we dance.
Sailing out here by myself on the ocean there are no conflicts--on the open ocean nothing changes. The days and months and decades—the ocean is always the same.
But the truth is that I do not think of my past as past. It is like I am standing still. I am not going forward. I am now. There is no “I was” or “I will be,” only “I am here now.”
And that is how I felt long ago when I fled from Atlantis. My story has conflict and resolution. It has plot and movement. But for me, time, like the ocean, does not move forward. The flow of events in the outer world does not change who I am inside.
I like to sleep by the beach to be close to water. It washes away everything bad and all tension leaves me so I feel only peace. Being under the full moon is like putting a battery charger into a wall socket--I feel recharged.
These things are not surprising. As a child, I loved the water. I would stay in the bath for six hours and sometimes more. I would sometimes fall asleep with my mouth and nose just above the surface.
On the one hand, I hate thinking about myself as being different from other people. I would like to think that at most I am maybe a strange kid. Maybe some of the things I do are a little odd. I am a bit lonely, boring, and misunderstood. I would like to think there is nothing more to it.
But on the other hand? I do not know if I am human. I do not like thinking about myself as one because the things I do seem so natural—things others can not understand or accept. For example, why would anyone want to hurt someone else? And why do people not accept the good and the bad in their lovers? Isn’t love supposed to be without conditions? Isn’t always loving and supporting the other person a normal thing to do?
There are other things. I am not talking about the fact that I like to sit in the dark by myself and that I can see in the dark. It has more to do with my empathy.
When someone around me is experiencing an intense, heavy emotion, I spontaneously feel the other’s sadness. I will cry wearing myself out and then fall asleep. If the emotions are too strong or coming from too many people at once I may even pass out.
I laugh at myself as I say this but I am like a reverse vampire. I do not take others’ energy to restore myself. Rather, I take their aches and pain into myself and heal them in the process. I do this spontaneously. I have no control over it.
But there is more. I enter others’ memories and then I live those memories as if they are my own. I am back in time inside the other person’s body.
I call it “watching a movie” except I am an actor on set playing the part of the other person. A man tells me he is depressed because his wife has left him. Instantly, I am inside his mind watching what actually happened. She says to him, “You are worthless.” I hear her words. I see her face. I feel her slap me. I recall what happened with equal or better clarity that the person’s own recollection.
Although this entering the other’s memory can take place in a moment, for me the experience can go on for hours. I can not make it stop.
The empathy began when I was seven years old. At that time I was raised by my grandparents. My mother was rarely around. She still does not like me. Her words, “I wish you were never born. Having you has ruined my life.”
When my grandfather died, I went to the funeral and could feel what everyone around me was feeling. Because I was upset that he died, he came to me that night in a dream to calm me down. He showed me where he was. It was the prettiest place on earth—so peaceful and happy. He told me I was the most open and receptive of all the family members.
He visits me in dreams and warms me about danger and lectures me about all sorts of things. We also argue. My body is asleep but my mind is awake. When we have been arguing all night I will wake up in the morning and feel like I had not slept at all.
He tells me things such as that a certain person is going to hurt me or someone else. He even studies some of my friends to see if they have a good heart. For me, my grandfather is far more alive now than he was when he was still living.
But I never knew when he will come to talk to me. He does not come when I try to contact him.
One time he told me to call 911 because my grandma, who was still alive, had just had a heart attack. I called 911 and they broke down the door to her apartment and found her lying on the floor. She had had a heart attack just as he had said.
It is not just my grandfather I talk to. I talk to other departed people also. With some the communication is mind to mind without words or thoughts. With others, I talk to them exactly the same as I talk to living people. Some seem trapped here close to our world and unable to move on. Like the ghost who is attached to the used dresser I moved into my room. The ghost looks through all of my things and comments on my clothes. He will not tell me anything about himself. Because of his annoying comments, I can no longer change clothes in that room.
I do not easily trust people because of all the bad experiences I have had with them. Men have betrayed me because they are selfish, but what they want has always been obvious. Women are another matter. They have been mean and cruel for no reason whatsoever. But I still love them and even when my friends are treacherous and betray me, I still remain friends with them.
When I meet new people I can tell the first moment I see them, at their first word, if they are dangerous. When one of my friends introduced me to another girl, I told my friend later that this woman would hurt her. I wish I had been wrong. But it turned out the other woman spread nasty rumors about my friend. My friends think I am judgmental when I warn them in this way. But I am never wrong about these things.
My Atlantean Incarnation
In my original nature I was a mermaid who had the vibration of Angel Falls—the highest falls on earth. I was pure, flowing, life giving, healing, and renewing. I was the joy and the ecstasy of being alive—full of rainbows and sparkling light. I was trust and innocence—water falling, letting go to into the embrace of air and space. And so you can imagine the disaster that awaited me when I began to associate with the human race.
During the last age of Atlantis, there was a time of peace. Atlantis was like the center of the universe—people from many different lands journeyed there. In one outlying land, there was great underlying conflict. But the Atlanteans frowned on war. They had an air of authority and magical power that enabled them to hold in check those who wished to lead armies to victory over their foes.
Still, the human soul has beneath its surface a seething, raging hunger for power and an implacable hatred of whatever interferes with the attainment of its goals. In this one land, the science was weak and the magic was not the equal of the Atlanteans. But there were traditions many centuries old in which mages trained for a life time to master their magical arts.
There was a small city of several thousand individuals that was dedicated to spiritual pursuits. It had different societies within it. Some were run by women, but most were governed by men. It was a lose federation composed of groups with different agendas. But they worked together for common goals. It is not just technology and industry that can motivate and enrich a community. Knowledge of the spiritual worlds also has a binding and uniting influence within a society.
One day an advanced adept from this community sat by the sea. And he saw me. It was not as if I was on the beach or even hundreds of miles away. I was on the inner planes.
Yet he saw me because when he looked at the sea he saw its life and its inner vibration. He understood that the sea itself is a magical realm with many kingdoms within it.
His eyes were opened and he became filled with a sense of beauty, love, and peace unlike anything he had ever felt before. He sat there for several hours without moving. He had no desire to do anything else than to immerse himself within these feelings and let their harmony flow through him.
But as is the nature of human beings inevitably they desire to share their experiences with another. And so he refocused his eyes so that they would perceive what he wanted—a living being who embodied these feelings of wonder and love. Put simply, he wanted a friend and a lover, a woman who had the sea alive within her.
And so his eyes fell upon me. I began to materialize in front of him on the beach. Call it a mermaid-mage encounter. This encounter is now part of the mermaid archives that record all of the experiences of all mermaids on earth.
For him my skin was like moonlight and water, the color of emeralds and the blue sky mixed together. He placed his palm upon my arm and the human part of his mind was gone. He crossed over.
How long he dwelt within my realm he could not tell, for there all that exists is love. There is no sorrow, separation, or loss to mark the turning of the clock. But since the vibration of water was weak within his soul, he had to finally let go.
Once again he sat upon the beach though still within a state of revelry. Yet he felt what no great master should ever have to feel—he felt incomplete.
As he walked back to his study, the scent of the sea was moist upon his cloak. And the sounds of waves breaking, the white spray and foam upon the sand seemed to flow around his feet in every step he took.
Once in his study he made some tea with a shot of alcohol like mead mixed in. And then he sat by the window and began to contemplate. He relived the experience on the beach and then reached a conclusion. These are his very thoughts.
This will not do. Who can go on like this? Having such beauty and love so real that I can taste and touch it. And yet at the same time it is so remote from my life that it is like being in love with a woman who lives on the other side of the world.
And then thinking of me he said to himself, She and this blessed realm are the same thing. They carry the same vibration. When I leave her presence I feel I am only half alive. Compared to her realm, the world in which I live is in some mysterious way half dead.
The remedy is obvious. She should dwell in my world, here with me. I do not recall anything like this occurring before in the history of my magical order. Yet I am sure if I visualize this mermaid in the body of a woman it will come to be. A way will be found. The gate is already open. There is no one to dissent or object. There are no rules and no one to enforcer rules even if there were. I am free to take what I want.
You have to understand the level of concentration the mage had mastered. Whether his eyes were closed or open, he could recall nearly anything he had ever experienced—every sight, smell, taste, touch, and sound or conversation as if it were occurring again right now.
And like the Atlanteans, he was used to working with a crystal ball. As he stared at the crystal it would begin to flare and burst like a volcano erupting but not with lava but rather with dazzling light. And then he would gather that light and concentrate it into the image of whatever wish he wanted fulfilled. And according to the degree of difficulty of the desire, within an appropriate time fame the object of his desire would manifest. He did this now with the me—he imagined the goal as real right now—he visualized me right now in his study by his side.
There months later, a woman in the community was about to die. Inexorably, I was drawn to that dying woman. When the girl died, I entered her body trying to revive her. Healing is a way of manifesting love. But her soul had departed. But the body survived. When the body woke, I was alive inside. Shortly after, according to the mage’s visualization, I was by his side.
How did this feel to me? I am of water. My very being is to love and to flow. Enlightenment itself is in knowing how to let go. And love is being one with another without limitation or the need for definition. In love, there are no boundaries to defend.
When the mage entered my realm he was awkward and off balance like a fish out of water. He was like a sponge that wanted to absorb and take in but only a tiny amount of love could get inside of him.
When he had me materialize upon the beach, it was okay. I still had the sea inside of me. I could sense his world where he dwelt. They use chemistry, physic, and fiery will to bring new things into being. But when it came to the song of life, though the music is vast, they only knew a few notes and cords.
No wonder he felt half dead when he left my presence. The sea was not in his dreams and love was not in command of his heart.
Entering the girl was as easy as water flowing from one form into another. Yet part of being enchanted is that you do not realize it is happening until the spell is broken. The magical concentration he was using to draw me to his side was strong enough to change my perceptions of what was occurring. I felt everything I was doing was natural and that all actions were of my own volition.
When a mermaid is in a human body, she is always in disguise. She may not understand what others think or why they do what they do, but she always knows what they feel.
The body I entered had memories and habits imprinted upon its brain. I was free to use them the way an actor uses a script in order to perform her part in a play. I actually had no difficulty mastering human discourse.
In no time at all I was saying things like “That’s amazing,” “Could you explain that to me again?” “Why don’t I cook something to eat and I’ll call you when it is ready,” “Tell me how your work went today,” and “Here, let me place my hands on your head and take away your tension.”
Interacting with human beings is as simple as keeping my thoughts, words, and actions within the narrow and well-defined range of their brain vibrations. But in myself I remained unchanged. The sea was still within me. Nothing was different. I had merely taken this other form which required little more effort than putting on a robe.
I lived with him for four years. And then things changed. The land was on the verge of war. Strong factions were contending for power. I could feel the tension in the air.
Until this point in time, the mage had shown me to only a few of his friends. I was his secret mistress of magical bliss. Some treasures are too special to share with the world at large.
But the political conflict reached a climax. The mage was a member of a ruling council that consisted of three. The enemy leader had gone to Atlantis to seek assistance. He and others wanted to bring Atlantean education and institutions into their land so as to make it an Atlantean colony. This idea the mage could not stand.
And so it occurred to him to use my beauty to accomplish his ends. A mage can no more attack another mage than a cloud can cause damage to another cloud by hurling lighting at it. But there are other ways to destroy an enemy. In the wrong hands, love itself is a tool of destruction.
It is nothing for me to get inside of another person and sense the other’s deepest needs. And then I configure my responses in such a way so as to offer complete gratification. It is not about lust. It is simply an act of sharing and caring. All mermaids are masters of the art of becoming one.
But the mage knew he could not send me as I was. I did not have a human aura. Anyone who is sensitive would immediately realize I was not a human being. And so the mage had to change my aura. He had to somehow disguise me so I appeared not just in form but also with the soul of a human being.
Acting as a representative of humanity, this is what he did to me. These are things in which some wizards are masters. He bound me to the element of earth in such a way that I could no longer see into the mermaid realm. My five senses were limited to perceiving only in the physical world.
He bound me to the element of air in such a way that my mind was clear. But I could not think any thoughts that ran counter to the mission he assigned to me.
He bound me to the element of fire in such a way that through any means at my disposal I was to destroy his enemy. It is called a Gheas. An implacable will was placed inside of me. Though under his control, I now possessed a small amount of his own will and power.
He bound me to the fifth element of akasha. In this way he imbued me with a human soul. From now on I would incarnate as a human being. He did this so I could not easily defect and return to my own realm.
And as for water, my own element? He let me keep my superhuman empathy. But the awareness of love that is everywhere in every moment he took away from me. If your love is pure you are forever free regardless of your form or your destiny. In doing this, he took away my inner connection to the sea. All these things he did to fashion me into a tool, a wand of power that could now destroy his enemy.
Actually Atlantis had its own guild of assassins. Though expensive, he could have hired one of them. But why outsource the job when what you have at hand is far better than anything that guild had ever created or imagined?
Some would say that converting a mermaid into an assassin is lame brained to say the least. It is like taking gold and diamonds and throwing them into quicksand or mud. But the mage was not a complete fool. He knew what he was doing. A mermaid queen in the body of a woman is the most perceptive creature in this galaxy. In an instant, she can sense and be inside of any person on this planet.
A mermaid like me, though not a queen, has the same abilities but to a lesser degree. Even before I began my journey, I could read the heart and mind of the man who I was to assassinate. In all of history, there never been any human assassins who possessed even one tenth of my capacity.
I enjoy the rhythm of the waves and the drops of spray splashing on my face as my small craft sails toward Atlantis. The ocean around me—in whatever life I exist, the ocean always brings me peace. No mortal mage, however great, will ever be able to take this away from me.
The sailboat that carries me has a deck that is round like a plate that extends over the hull. It is carved with groves that resemble a coiled serpent with the serpent’s head at the bow. But the hull itself that rides in the water is similar to the construction of a Viking ship. It is only about eight meters long. The tiny sales are shaped like an arrow head and often part of the sale reaches down to the water.
I love sailing at night. I can see in the dark. Yet tonight there is moonlight.
In moments like this time no longer exists. There is no need to identify with mermaids or human beings. There are no conflicts and no nightmares or dreams. Though I have been enchanted, mesmerized, hypnotized, and bound to another against my will, a part of me is forever free.
In this moment, all that exists are me, the craft, the waves, the wind, the night sky, and the sea. Perhaps it is the stress I am under, but I hear the sea speak to me. She says, “Child. By divine grace, human beings are here for a short time and then they are gone. But you and I are like the wind and the waves. We will dance together like this again and again forever.”
The first thing I noticed after I docked and tied up my ship was the tiny windows and doors in the buildings. The windows were like a semi circle or a circle cut down the center horizontally so only half of the circle was there to look out of. The roofs did not seem to fit on the buildings like they were a different design. And in the corners where the building met the ceiling there were special decorations like wave patterns. There were no pyramids. The buildings were of marble and of every other kind of stone. And there were sculptures were all over.
As I walked down the street, it seemed that Atlantis was like the center of the world. People were here from everywhere. It was peaceful and yet I saw urban, rural, and tribal people mingling together on the same road.
But I was not sent here to linger and observe. I had one task—to find the man I was to dispatch. I could sense where he was. I scouted out his location and movements. He had three body guards that followed him everywhere. These men were tall, quick, and strong.
Some things a woman just knows how to do. You brush your hand through your hair or drop your chin toward your lower shoulder as you glance with a slight smile out of the corner of your eyes. You place your weight on your left hip with the other leg bent while you rest your hand on your thigh, your head and shoulders also leaning to the left side.
Even from across the room, if you catch his eye for a moment his brain extrapolates. In a microsecond whether he is aware of it or not, his body feels that the two of you are joined, that he is inside of you. Like an addict with a drug, he wants to recapture that high.
All of this was child’s play for me. Off the shelf seduction technology. But add to this--I place my soul within his body and he becomes like an iron filing in the presence of a powerful magnet. He could not resist my power of attraction.
Things move quickly. Within the hour I have him in bed and am having sex with him. He kisses me, but for him the kiss is a kiss of death. As many have done before and after me, I have placed a protective layer like wax upon my lips. And over this I have painted with a small brush a deadly poison. He literally dies in my arms. I do not need to check his heartbeat. I can sense the life depart from his body.
This plan of action was my own creation. No one had told about it. Perhaps women instinctively know how to use poison.
I climbed down from the balcony and made my escape. But before I left that night, I climbed up on to the top of a building and spent three hours staring down at the capital city.
There were sounds in the distance of laughter and music and the cheer of both soft and loud festivals. The words came to me from someone else’s mind—“Atlantis: Fair, fair, beautiful beyond compare, Oh wondrous land were the gods still walk, their footsteps echoing through the hills.”
Who that has ever been here can ever forget the experience? Here is a city that is blessed by the divine world. Every good thing that can be given to humanity has been given into the hands of these people.
The fire in the streets at night that lit the city are not just fire. The fire has a secret warmth within it like the songs of hearts that overflow with joy. And there is also a touch of mermaid innocence. Many people here can go about their day without having to worry about their safety or having to think about how to preserve, defend, or extend their wealth.
For three hours I stared down at the lights of the city basking in its glow, letting its warmth fill my soul. But my time is up. I have to flee my life.
I am soon back at sea. I journey riding on a large ship heading for a distant island. The ship departs with the early morning high tide. I do not remember anything further from this incarnation.
In a few days I will be drafted into the army. I will then see what job the powers that be have assigned me to fulfill in this life time.