Osobnost

[Tomáš]

Úryvek je z knihy Přímá stezka a K. Minařík popisuje neovládnuté Já (ego, nižší Já, pudy apod.)


Dřív než nastoupí mystickou cestu, musí člověk co nejvíc oslabit vliv osobnosti. Proto je třeba také vědět, že osobnost svými silami nezasahuje jen do zevního jednání, nýbrž že vytváří vyzařováním i jiné „skutečnosti , náležící jemnějšímu světu. Ihned, jakmile si žák mystiky uloží určitá morální omezení nebo si vytvoří nějakou pomocnou představu, jejíž pomocí se chce
mysticky vyvíjet, nebo hledá koncentrační bod a snaží se jej neustále udržovat ve vědomí, začne osobnost působit jako pokušitel. Jen chvíli vydrží klidná, aby nebyla nápadná, ale zakrátko již pokládá otázky: co z toho budu mít, když budeš takto cvičit? A když žák tohoto hlasu nedbá a na základě toho se mu podaří zachytit projev vyššího Já (to, co je pravé, vesmírné a neosobní a jeví
se v podobě čiré Prázdnoty), jeho osobnost se děsí a vnuká mu myšlenku, že je toto neosobní a prázdné temnou propastí, v níž se jeho duše může dalším cvičením ztratit. Bouří se, když ji člověk omezuje tím, že se snaží být duševně i tělesně nepohnutelný, a cítí se nespokojená, když nevyplňuje přání svého těla a místo toho se je snaží omezovat a ovládat jednáním, které přizpůsobuje morálním předpisům jógické nauky. Když však koná to, co si ona přeje, zůstává spokojená, a to i když je to sebetrýznění, odříkání a mystické cvičení. Kdy se jí to však líbí? Jen tehdy, když se domnívá, že z toho bude mít morální užitek nebo radost mezi běžně žijícími lidmi, nebo může-li tím vzbudit obdiv u druhých lidí vědomím vlastních povahových zvláštností nebo ukázat vnější, a proto bezcennou kázeň či vědění, jimiž se oni chlubit nemohou. Miluje pohodlí, lhostejnost a nehybnost a bouří se, nutí-li ji člověk do činnosti systematickým postupem v sebekázni. Ale nebudí reakce, je-li činnost založena na pudech nebo je-li bezděčná. Cítí se unavená, kde by měla být činná, ale chce být činná, přejeme-li si, aby odpočívala v klidu. Rozhodne-li se člověk, že ji dokonale ovládne mystickou prací, vyzařuje ze sebe všemožné představy v podobě samostatných postav neviditelného světa, zářících nebo mátožných a černých, jen aby vzbudila falešnou domněnku o tom, že je člověk omilostněn projevem zářících bytostí, nebo aby mu nahnala strachu fantasmagorií stínů a tak ho odradila od úmyslu ji s konečnou platností přemáhat. Všechny prostředky jsou jí dobré, může-li jimi člověka svádět k smyslovému prožívání. Proto je třeba používat rozlišovací schopnost, všímat si všech vlastních duševních výkyvů a převádět je na správnou míru, tj. vyrovnat je duševní harmonií, vynucenou na sobě. Musíme vědět, že se osobnost účastní všude tam, kde se projeví nějaké přání. Hledá bohatství, lásku bytostí podrobených světským přáním, pozemské blaho nebo i blaho posmrtné, ale snaží se bránit tomu, aby u člověka převládly vyšší tužby, jejichž cílem je neosobní život a vysvobození od hmotných pout. To pokládá za své ohrožení končící její smrtí. Vnuká falešné názory o smyslu mystické výchovy, proto běžní lidé mystickou výchovu pokládají za metodu, jak nabýt astrálních zkušeností nebo za cestu vedoucí ke smyslové blaženosti, jíž se myslí všední život prostý všech konfliktů. Informace, které nám poskytuje, jsou vždy falešné. Bojí se svého pokoření, proto vnuká falešná přesvědčení, kterými člověka ujišťuje, že ona je jeho Já. Vnuká mu myšlenku, že nauka o sebeovládání je útiskem vlastního Já a ničením pocitu štěstí. Nerada dopouští, aby člověk vdechl pocit svobody, neboť se domnívá, že jeho individuální život bude v ohni svobody
spálen. Tím jsem zhruba popsal, jakým způsobem se nižší osobnost projevuje, když má být usmrcena mystickou praxí. Nikoli však jen koncentrací, nýbrž především sebekázní ve smyslovém životě. Touto sebekázní se myslí morální povinnosti, jež nám ukládá praktická
mystika, karmajóga a bhaktijóga.