Opravdu nevím, jestli tohle někoho inspiruje nebo ne. Pokud ne, tak se omlouvám.
Zkuste hádat, odkud jsem to opsal
. Dětem na dobrou noc bych to raději nečetl 
Ještě jsem tomu doplnil šťavnatý závěr
. Přeji příjemné počtení.======================================================================
Vojenská základna
Na vojenské základně kdesi v odlehlé části vesmíru probíhal další nudný den. Ten byl špikován buzerací jaká se vyskytuje snad jen v armádě. Jako kdyby idiocie a debilita spolu soutěžili, které z nich se u místní posádky dostane větší pozornosti. Mísy u záchodů se jen leskly, jak byly dokonale vyleštěné. Jedna úklidová četa stíhala druhou přesně podle ranního rozkazu. I když podlaha ještě nestačila vyschnout již nastoupila další četa a začala ji opět drbat velkými kartáči.
Každá četa měla vytyčený bojový sektor úklidu a musela makat až se ze všech členů řinul pot. Kdyby náhodou nestihli svůj úkol provést včas, tak by jim byl snížen příděl jídla na příští den. Kdyby se náhodou zpozdili o něco více tak i na kriminál by mohlo dojít.
Oficiálně prý toto cvičení simulovalo válečné podmínky, ale běžní vojáci podezírali nižší velitele, že si na nich chtějí zchladit žáhu a pořádně se vyřvat. Bodejť by ne, když základna nabízela jen tak málo činností k odreagování.
Dokonce i velitel základny se nudil. A tak vytáhl ze stolu dávno zapomenutou složku. Položil ji na stůl a dlouho do ní tupě zíral. Byl to požadavek vrchního velení prozkoumat oblast hor a jezer nedaleko od základny. Pěšky by to sice bylo několik dní pochodu, dokonce ani pásová vozidla by terénem neprojela, ale vojáci měli k dispozici létající vznášedla.
Proto velitel svolal nástup v nezvyklou dobu. Vojáci si říkali, co se zase v jeho zeleném mozku vylíhne za hovadinu, ale všichni svorně mlčeli.
Velitel si vybral tři vojáky, spíše náhodou než podle jejich výsledků. Před mužstvem jim řekl, že nadruhý den poletí na průzkumný let a dal celé posádce rozchod.
Průzkum v horách
Nějaký idiotský průzkumný let bylo to nejmenší, co od něho mohli vojáci očekávat. Všichni byli rádi, že to takhle dopadlo. Mohl si také vymyslet tunel do skály nebo rozšíření podzemního krytu. A to by byla práce, která bolí.
Na druhý den tři vybraní vojáci nasedli do vznášedla plného munice a kamerové techniky. Velitel jim ještě říkal, že se nemusí ničeho bát, že hory jsou pusté a neobydlené.
Let probíhal normálně až se dostali k vysoké hrázi hor. Tu přeletěli a za ní byla pustá krajina plná hlubokých jezer. Najednou se prudce zkazilo počasí. Na jezeře byly vidět mnohametrové vlny. Vznášedlo ji hlásí poruchu motoru a začne se třást. Na řízení téměř nereaguje a návrat byl nemyslitelný. Proto hlavní pilot rozhodne přistát někde u vody.
Vypadlo jim řízení a plavidlo narazilo do skály. Stále se ještě vznášelo, ale pomalu klesalo k hladině vody. Vojáci si nasadí záchranné vesty a skočí do vody. Jejich pád brzdí lano tak, jak to už alespoň stokrát cvičili.
Když dopadli do vody, tak ještě zahlédli, jak jejich vznášedlo uchvádila velká vlna. Bouře se pomalu uklidňuje. A oni vidí, že kolem nich plavou obří ryby. Sice zatím v uctivé vzdálenosti, ale jim je to jedno. Nějaké nebezpečí si ani neuvědomují. Snaží se dostat na břeh, který je blíže k základně. Čeká na ně přechod hor a pak mají několik dní pochodu.
Ale utěšují se tím, že to bude lepší než se štípat nudou v kasárnách. Stále chtěli dobrodružství a teď ho mají. Zemřít při banální bouři by byla strašná ostuda pro celou posádku. Oni sem přece přiletěli chránit základnu před invazí nepřátel.
Nad vodou vidí letět rybu s křídly a podaří se jim se chytit jejích "vousů" a postupně na ní vylézt.
Ryba jako by je poslouchala a letí s nimi zpět k vojenské základně. U vrátnice se diví, ale pustí je dovnitř. Ryba skočí do nádrže u stanice.
Jednomu vojákovi se večer začne zdát podivný sen o rybě. Vyběhne z kasáren ven a připadá mu to, že všichni vojáci jsou v transu. Vidí, že se ryba chce dostat ven a tak otevře hlavní bránu. Ryba
vyleze z bazénu napravo od brány proplácá se bránou ven a vzlétne. Kolem kasáren by se jí to těžko podařilo, protože byly obehnány vysokým plotem s ostnatým drátem.
Velitel se ráno rozčiloval, co se to minulý den dělo, ale nakonec se uklidnil, protože nemusel hlásit vyššímu velení žádné ztráty a vlastně i tu létající rybu mohl ututlat aby neměl zbytečné papírování.
Ryby v jezerech
O několik dní později měl ten samý voják úkol proletět nad horami znovu a prozkoumat, co v nich je. Létal ve svém člunu kolem dokola a všude viděl jen vysoké skály a mezi nimi hluboká průzračná jezera spolu spojená. Nakonec se rozhodl přistát na malé plošince a sejít pěšinkou k jezeru. Pěšinka to ani nebyla spíše to byla suť. Když došel k řece tak dlouho zíral na hladinu, jak se kolem vlní a šplouchá. Když už chtěl odejít, připlavala velká ryba a svými pohyby ho vybízela, aby jí vylezl na hřbet.
Protože ho kdysi podobná ryba zachránila, tak na rybu vylezl. Ryba plavala mezi skalami až k tunelu
do skály. Právě, když vplouvali do tunelu začal někdo do skály střílet. Oba bezpečně zmizeli v nitru
hory, ale otvor, kterým připluli byl zasypán. Dopluli až k jeskyni a on vystoupil na jakousi terasu.
Jeskyň byla plná obrovských ryb ale voják byl zoufalý, že se zpět nedostane. Upadl do jakéhosi polosného spánku, ve kterém vnímal jen vodu a ryby v ní. Začínal jim rozumět, že mu naznačují, že jeskyň má ještě jeden podvodní východ. Když se probral, tak viděl, že mu jedna z ryb přinesla v tlamě malou rybku k jídlu. Poté, co pojedl netušil, zda-li to, co se mu zdálo je skutečné.
Uviděl, že ho jedna z ryb vybízí, aby si nastoupil na její hřbet, ale před tím aby se ponořil do vody. Učinil tak, jak se mu zdálo, že mu to ryba říká. Bylo mu jasné, že v jeskyni skončí a pravděpodobně bude dalším ztraceným/padlým vojákem této zpropadené mise. Nejvíce mu vadilo, že ho některý z kamarádů v jeskyni zavalil. Po delší plavbě v temnotách se ryba pod ním zavrtěla. Intuitivně pochopil, že se má pevně držet a hluboce nadechnout. Stejně již mu na ničem nezáleželo.
Ryba se i s ním prudce potopila a rychle plavala podzemní chodbou. Téměř ztrácel vědomí. Když se probral, tak ležel mimo jeskyni na břehu vody. Z vody se na něj dívaly smutnýma očima ohromné ryby. Na jednu z nich zase nastoupil. Než však dopluli k břehu u jeho vesmírného plavidla, tak se ryba zastavila uprostřed fjordu. Nechápal proč a jen zoufale seděl na jejím hřbetu. Po chvíli začal chápat, že mu chce sdělit, že má ve svém plavidle načasovanou bombu a ta se aktivuje několik minut poté, co do něj vstoupí.
Považoval to za naprostou hloupost, ale když už mu ty podivné ryby zase zachránily život, tak dal na to, co se mu snad jen zdálo. Vběhl do plavidla, vzal si rychle jen nejdůležitější potraviny a zbraň ve tvaru pistole a vyběhl ven. Chvíli běžel a pak se ukryl za kamenem. Říkal si, že to je hloupost, ale o plavidlo nemůže přijít a po chvíli se do něho vrátí a přiletí na základnu. Rybky si z něho udělaly dobrý den.
V tom se ozval ohromný výbuch a plameny šlehaly do všech stran. Vojáka polil studený pot, protože pochopil, že mu opět podivné ryby zachránili život. Když plameny opadly, tak se svoji výbavou opět slezl dolů k vodě. Tam na něj čekala jedna ryba. Nasedl jí na hřbet a pluly. Po několika hodinách ryba zastavila a bylo mu jasné, že se jí létat nechce a bude muset dojít do základny pěšky.
Vystoupil na břeh, poplácal rybu po zádech a ta zmizela v hlubinách. Po několika dnech dorazil na základnu. Namísto uvítání si ho rovnou pozval velitel do své kanceláře a tam ho seřval. Jak si to dovoluje přijít pěšky. Posílali pro něho náhradní člun, ale celá posádka zahynula. O tom, že měla za úkol ho zabít taktně pomlčel.
Odseděl si za ztrátu člunu několik dní v místním vojenském kriminálu. Naprosto nechápal, proč do těch míst odcházejí všichni umírat a on už se podruhé vrátil. Když byl o samotě v base, tak ho
napadlo, že by se mohl nějak rybám odvděčit. Na základně si žili skromně, ale pár bochníků chleba přeci jen sehnat může. Taková ryba toho stejně moc ke svému životu nepotřebuje, myslel si.
Opušťák
Pak už zase začala monotónní služba spočívající v neustálém leštění záchodových mís a také ostatních podlah v základně. Občas se dostalo i na opravu letecké techniky. Jednou za měsíc měl nárok na den volna. Všichni létali do kasín a zábavních hospod na druhém konci planety.
Takže zapůjčení létajícího plavidla nebyl zase takový problém. Oficiálně to sice bylo ilegální, ale za malý úplatek službukonajícímu se podařilo i nemožné. Věděli o tom všichni, ale přehlíželo se to. Každý voják si potřeboval občas povyrazit s děvkami a opít se, jinak mu poklesla "bojová morálka".
Letěl podobně jako ostatní, aby nevzbudil podezření. Když byl mimo dohled radarů zapnul rušičku a prudce otočil do skalnatých hor. Přistál na plošince a táhnul ranec plný bochníků chleba k vodě.
Říkal si, že rybky nakrmí a pak možná i na tu hospodu dojde. Stejně v ní byla nuda dokud se všichni
pořádně neopili.
Ryby se s chutí zakously do chleba. Když se po chlebu zaprášilo, tak ho jedna ryba vybídla k projížďce. Byl veselý a nastoupil. Opět vpluli do nějaké jeskyně. Tato byla osvícená zvláštním fosforeskujícím světlem a na jejích stěnách byly nějaké tajemné obrazce.
Ryba se zastavila a jeho zachvátila tajemná atmosféra. Vzduch začal vibrovat a houstnout tak, že by se dal krájet. Voják začal mít skutečný strach takový, jaký nikdy v životě nepoznal. Před očima se mu začaly vykreslovat scény z dávné civilizace, která planetu obývala. Viděl její mohutný vzestup, jak byla používána technika o které se jeho lidem ani nezdálo. Pak uviděl, jak veškerá technika byla nahrazena pouhou magií. Ta byla dotažena do naprosté mistrnosti. Cokoliv si kdo přál, to se mu splnilo.
Ale to jim nestačilo. Začali spolu válčit o to, kdo je mocnější. Nelítostně se mezi vraždili tak, jak to neviděl ani za války. Nakonec zbyli jen dva nejmocnější mágové. Jeden z nich nabídl druhému příměří, ale ten využil jeho nepozornosti a sežehl ho ohněm, který mu vytryskl z ruky. Poté ho ubil palicí.
Velmistr uměl spoustu magických triků od nejjednoduššího proklínání až po vytváření vraždících fantómů. Ale to co mu vždy umožnilo odstranit protivníka byl jeho dokonalý cit pro improvizaci. Kombinoval vše, co mu přišlo pod ruku. Přeci jen okovaná palice je okovaná palice.
Velmistr byl nejprve spokojen se svým vítězstvím, ale čím dál tím se stával zoufalejší. Samota na něho začala doléhat. Nakonec trávil den v pološíleném stavu, když viděl a cítil, jaké zlo způsobil a chtěl spáchat sebevraždu. Jednoho dne pochopil, že celé obyvatelstvo uvrhl do prokletí a může je vysvobodit jen ten, kdo ho porazí v boji. Sám se ovšem bude muset bránit celou svojí silou. Kdyby se vzdal nebo jen bojoval napůl, tak by to nepomohlo.
Po několika letech se už velmistr nacházel ve stavu blízkému zhroucení, chodil jako zombie a prosil o milost kudy chodil. Teprve tehdy si povšiml klidné vodní hladiny a ryb v ní plovoucích. Uviděl, že všichni obyvatelé se z planety nemohou dostat a musí se neustále inkarnovat jako ryby.
Začal poznávat jednotlivé své bývalé nepřátele. Pak uviděl svůj osud pokud zemře. Skončí jako oni.
Protože jim chtěl pomoci tak se proměnil v rybu a plácnul sebou do vody. V klidných hlubinách a blízkosti svých soků ho přecházelo jeho zoufalství. Pomoci jim nemohl, ale on byl jediný, kdo
na sebe mohl vzít zpět lidskou podobu, protože ji nezničil. Ovšem na tuto schopnost po tisících letech už téměř zapomněl.
Vyšší zasvěcenci spolu mohli komunikovat telepaticky, ostatní obyvatelé tuto schopnost neměli ani za svého dřívějšího života.
Voják se probral a najednou vidí, že před ním stál sám velmistr v lidské podobě. V ruce držel číši plnou bílého světla a říkal mu, že když se napije, tak dostane to nejcennější co mu dokáže
dát.
Připadalo mu to nějaké divné, ale říkal si, když už si nezachlastám, tak alespoň ta bílá kapalina bude ten správný životabudič a naklopil to do sebe, jako když pije pivo na ex. Pak se zhroutil do bezvědomí a usnul. Po probuzení se zděsil, že zaspal. Uviděl velkou rybu jak na něj zírá temnýma očima. Teď už mu bylo jasné, že se s ní může bavit a sám ji svým přáním přivolal.
Usadil se na jejím hřbetě a plaval zpět ke svému vznášedlu. Když dorazil ke břehu, poděkoval rybě a utíkal nahoru. Cítil se jako omámený, ale čerstvý vzduch a krůpěje vody z něho únavu rychle setřásly. Naskočil do vznášedla a letěl co možná nejrychleji na základnu. Před sebou viděl vznášedlo kamarádů, jak mizí v hangáru. O několik vteřin později už seskakoval po schůdcích dolů a házel magnetický klíček službu konajícímu kamarádovi, který zodpovídal za to, že žádné vznášedlo nesmělo být použito k soukromým letům.
Běžel dolů na seřadiště. Viděl několik kamarádů, jak má potíže se stabilitou po prohýřené noci. Oddíl již byl nastoupen a on doběhl jako poslední několik vteřin po úderu gongu. Velitel ho profackoval a pak měl dlouhou řeč o bojové morálce a o opilosti. Povídal o tom, jak opilost ničí vojenskou čest a dělá z vojáků ubožáky. Táhlo to z něho na sto honů a tak jeho slovní průjem nikdo nebral vážně.
Po nástupu byl rozchod a každý se regeneroval z kocoviny jak jen mohl. Někteří ani nedokázali dojít ke své posteli a pospávali s úsměvem na lavičkách kolem seřadiště.
Náš voják byl celý zmatený. Nechápal, co se s ním včera dělo. Věděl naprosto jasně, že ve vznášedla jsou tajně nainstalovány kamery. Věděl, že si velitel všechny záznamy pozorně prohlíží. Dokonce věděl, co si při tom myslí jako kdyby u něho stál. Teď viděl, že se velitel někde ve své kajutě dívá na to, jak krmí ryby. Velitel se chytal za hlavu. Připadalo mu to jako halucinace. Nikdy nic takového dříve nevnímal.
Po obědě, který mnozí vyzvrátili hned vedle jídelny, si ho na nástupu velitel pozval k sobě do kanceláře. Klepala se mu kolena a tušil, že je zle. Když zaklepal na dveře velitelské kanceláře, velitel mu s úsměvem otevřel dveře. Z nejhorší kocoviny se už dostal, ale ještě měl výrazné kruhy pod očima po proflámované noci. Voják přesně viděl v jakém bordelu velitel pobýval, s kterou děvkou se vyspal a kolik toho vypil. Dokonce viděl, že i zakázané kouření si neodepřel. Připadalo mu to jako iluze a tak ji od sebe odehnal zpět.
Velitel se probral z mikrospánku a začal křičet: „VŠICHNI OSTATNÍ CHLASTAJÍ A TY SI TADY VE SVÉM VOLNU KRMÍŠ RYBY A VOZÍŠ SE NA NICH!!! Víš ty vůbec, že jsi jediný, kdo se z těchto míst pokaždé vrátí živý! Všichni ostatní tam zhynuli! Za odměnu nebo za trest tam pojedeš znovu a pořádně to tam nafilmuješ. Zajímá mě, co tam je tak divného. Dám ti malou kamerku a zkus se vozit na rybách dokud tě budou chtít vozit. VEN!“
Když voják opustil velitelskou kancelář, měl pocit, že se velitel za zavřenými dveřmi směje poctivým opileckým smíchem. Vrátil se zpět do kasáren. Ostatní se ho ptali, co mu velitel chtěl a on jen kývnul hlavou že nic zvláštního. Ostatně všichni byli na mozkový průjem zvyklí a věděli, že se velitel potřebuje na někoho vyřvat.
Druhý den si voják připnul malou kameru. Z vlastní iniciativy si vyfasoval pořádnou kameru a vydal se ke vznášedlu. Jasně viděl, že jedno vznášedlo má v sobě nachystanou bombu tak jako to jeho tenkrát. Jeho kamarád asi brzo při nebezpečné misi náhodou zahyne. Ovšem jeho vznášedlo bylo v naprostém pořádku, tentokrát měl sebou chleba a jídlo na pár dní.
Velitel si nepřál, aby se mu hlásil, nahlásit se měl až po splnění mise. Věděl, že tentokrát velitele zajímá výsledek a nestojí o to, aby zemřel. Proto také velitel chtěl misi utajit a nechtěl ho při ní rušit.
Voják zažil několik krásných dní při projížďkách na rybách. Věděl, že ryby všechno o něm vědí a filmování jim vůbec nevadí a to ani větší příruční kamerou. Natočil spoustu filmů, dokonce několik jeskyní. Ale všude kolem spojených protáhlých jezer byly jen holé skály s kamením a velmi sporou vegetací. Krajina byla natolik nudná, že po několika dnech se rád vrátil na základnu a odevzdal veliteli veškeré záznamy zaznamenané do krystalu.
Velitel záznamy zkoumal několik hodin a pak je předal speciálnímu oddělení. Nic strategicky významného se nenašlo, přesto, že záznamy z polohoměru ukazovaly, že skoro celá oblast byla prozkoumána. Nakonec o tuto oblast velitel ztratil zájem. Usoudil, že je tam nějaká anomálie, která ruší přístroje a nezkušení záklaďáci neumí pilotovat ručně. Poznat zdroj rušení by byla věda, ale oni mají bojové úkoly držet základnu před útokem zvenčí.
Ještě jednou se voják vydal se svým kamarádem do této oblasti z rozkazu velení. Voják byl unaven a tak nemyslel o smyslu tohoto úkolu. Po přistání se nad nimi začala drolit skála a hrozila zhroucením. Nejprve padaly kamínky ale po chvíli se odtrhl velký kámen. Voják náhle pochopil o co jde, chleby byly otrávené a velitel chtěl aby ryby pochcípaly. Zakřičel „dost“ a padající kameny se zastavily ve vzduchu.
Utrhl vzteky kus chleba a na kamaráda zařval: "Sežer to!" Kamarád byl bílý jako stěna. Vrazil mu tedy pár facek aby se probral. Voják intuitivně odtrhl jen tolik chleba aby bylo kamarádovi špatně, ale aby to přežil. Nacpal mu kus chleba do chřtánu a zalil mu ho alkoholem schovaným v zásuvce vznášedla. Kamarád se stále třásl a říkal mu, že to neměl dělat, protože je chleba otrávený. Na to dostal odpověď, že kdokoliv chce rybám ublížit tak v této oblasti chcípne. Pak mu dal nůž na krk a prohlásil, že pokud prozradí, co se tady dělo tak ho zabije. Oficiálně řekneme, že ochutnal chleba a pak se mu udělalo špatně.
Tak se i po návratu stalo. Kamarád byl bledý jako stěna a v obličeji viditelně zezelenal. Celou cestu zpět zvracel a svíjel se bolestí na podlaze vznášedla. Po příletu už ani chodit nemohl a tak ho voják ze vznášedla vynesl a donesl do místní ošetřovny. Po několika týdnech byl zase fit.
Mnoho se změnilo od té doby. Na základně byl obvyklý režim a navíc se objevila hrozba vnějšího útoku. proto vojáci museli pracovat až do úplného vyčerpání ve dne a někdy i v noci. Ani na úklid mnoho sil nezbývalo. Natož na nějaké divné ryby v horách už nebylo ani pomyšlení.
Jednoho dne protrhl pracovní nasazení hluk sirény. Všichni utíkali do krytu, ale voják najednou jasně viděl, že pravý kryt se nachází jinde. Popadl i svého kamaráda a běželi ke skále. Byly v ní tajné dveře, o kterých nikdo nevěděl. Dobíhal ze nimi velitel. Za jeho zády svítila koule jasnější než tisíc sluncí. Velitel se skácel u vchodu. Oba vojáci ho v mžiku vtáhli dovnitř a masivní ocelové dveře se stiskem tlačítka zavřely.
Táhly velitele dále do hloubi skály, když v tom k nim dorazila tlaková vlna a země se jim začala pod nohama třást. Venku létaly kameny a celá základna byla srovnána se zemí. Pak vše utichlo.
Dorazili do první místnosti a položili velitele na stůl. Jeho tvář byla zkřivena bolestí. Po chvíli promluvil: „Musíte spustit automatickou ochranu, ta nám dá čas.“ A pak popisoval, že má v kapse klíček od ovládacího pultu. „Je mi jedno, jak jste se o tomto tajném místě dozvěděli, či jestli jste tu jen náhodou. Sám jsem o něm nesměl nikdy ani promluvit. Přeci jen ty ryby vám hodně pomohly. Měly jsme si jich více vážit a ne se je snažit vyhubit. Vždyť nám ničím neškodily. Tohle je ten pravý nepřítel, na kterého jsme se měli lépe připravit.“ S bolestí ztratil vědomí a po chvíli zemřel. Dva vojáci běželi do hloubi krytu až k ovládacímu pultu. Ještě v chodbě pocítili další otřes země, tentokrát mnohem silnější.
Po spuštění obrany začaly z tajných podzemních sil vylétávat rakety a zasahovat útočící raketoplány. Ty už s žádnou obranou nepočítaly a tak většina z nich začala po zásahu hořet. Stále vybuchovaly další a další bomby. Raketoplány, které nouzově přistály spadly do ohnivého pekla. Dva vojáci přemýšleli, existuje-li nějaká možnost úniku z tohoto jaderného pekla. Ve stolu u pultu se podařilo najít plány, ve kterých se uvádělo, že v krytu je schován malý raketoplán. Běželi na místo, kde by měl být a skutečně ho tam našli.
Nasedli do něho a zjistili, že je funkční. Rozhodli se počkat do setmění a opustit planetu v nečekaném okamžiku. Přesně jak si to dohodli, tak učinili. Vrata z místnosti s raketoplánem bylo možné odstřelit a nálož byla dokonce na svém místě i s roznětkou. Večer po setmění vrata odstřelili a rychle vzlétli směrem k domovské planetě.
Návrat domů
Všimla si jich 2 plavidla útočníka. Jedno po nich vystřelilo, sice je zasáhlo, ale nepoškodilo je vážně, druhé samo od sebe vybuchlo. Jak raketoplán nabíral rychlost, tak druhé plavidlo zmizelo v dáli jako tečka. Pronásledovat je se mu asi nechtělo. Oběma vojákům se ulevilo a radovali se, že unikli z pekla. Navíc se těšili na tučný žold, který jim slíbili při naverbování do této nebezpečné mise. Věděli, že na žold moc peněz armádě nezbývá, ale když byli jen dva tak se snad pro ně něco najde.
Radost netrvala dlouho. Kamarád již druhý den letu zčervenal a po celém těle mu naskákaly puchýře. Ty se nehojily a navíc z nich vytékala krev. Pak už jen ležel na lůžku a říkal svému kamarádovi.
Kdybych tenkrát nechtěl ty ryby otrávit ta jsem také přežil. Chtěl jsem zničit nevinné životy bezmocných tvorů. Od té doby si to stále vyčítám. Pak mu odpadl kus masa z ruky a bylo jasné,
že dlouho nepřežije. I když o něj druhý voják pečoval sebelépe.
Jeho poslední slova byla: "Pozdravuj na rodné planetě. Tolik jsem se na návrat domů těšil, ale takhle jsem si ho nepředstavoval. Myslel jsem, že si ve svém životě přilepším, ale jen jsem si
šel do nehostinné pustiny pro smrt." Pak vydechl naposledy.
I našemu vojákovi se nedařilo příliš dobře. Začalo mu být zle od žaludku a tušil, že se nemusí návratu domů dožít. V Boha nikdy nevěřil, takové pověry byly pro staré babičky, aby se jim lépe umíralo. Ale teď už mu to mylo všechno jedlo a jen prosil: "Bože prosím ať mohu ještě jednou vidět svou rodnou planetu." V tomto polomeditativním stavu upadl do hlubokého transu. Teprve teď uviděl v celé šíři dar, který mu tenkrát v jeskyni tajemný mistr dal. Poznal veškeré znalosti dávno
zaniklé civilizace.
Najednou stál vedle svého těla. Uviděl veškeré orgány a pokoušel se je opravit tak jako řidič opravuje vadné auto. Po nějaké době se z transu probral. Dařilo se mu o něco lépe, ale cítil svůj konec.
Opět se ponořil do hluboké meditace a pátral ve znalostech zasutých časem. Po delší době našel co hledal. Černí mágové v poslední fázi, když byly už natolik ranění, že jejich tělo nemohlo žít běžným životem, tak jej naplnili projekcí živlů. Vytvořili živlovou kopii těla, každého svalu, každé kosti, každého orgánu dokonce každé buňky. V tomto stavu mohli setrvat i celá staletí a prakticky nebyli zranitelní.
Jen po jisté době takovéto existence se jejich mysli propadly do naprosté nicoty. Tak doba se počítala v desetiletích a nikoliv ve dnech. On však potřeboval jen pár dní. Jen aby viděl místa, kde se narodil, mohl si promluvit s lidmi, které znal a pak se už klidně dobrovolně odevzdá do náruče smrti.
S tímto předsevzetím se mu ona tajná technika, kterou znali jen nejvyšší zasvěcenci, zdařila.
Nevolnost zmizela, zarudnutí kůže také, jen v jeho obličeji se objevily vrásky a jizvy jako kdyby zestárnul o několik desítek let. Jinak ho nic netrápilo a cítil se svěží a čilý.
Po několika dnech se přiblížil k orbitu své planety, požádal o přistání. To mu bylo po nezvykle dlouhé době povoleno. Pak raketoplán pomalu dosedl na přistávací dráhu a roloval k letištní budově meziplanetárního letiště.
Radostný návrat na Zemi
Vystoupil ven, ale letiště bylo prázdné. Kolem uší mu zasvištěla kulka. Pak druhá. Pochopil, že není
vítán a začal utíkat. Několik kulek ho zasáhlo, ale to mu v daném stavu nevadilo. Za jeho zády se sama od sebe sesunula celá budova letiště a v troskách pohřbila celou jednotku připravenou k nasazení.
U letiště byl automat na automobily. Zasunul do něj kreditní kartu. Zjistil, že už mu mnoho peněz nezbývá, ale cestu to ještě stačí. Nasedl a vyrazil do ulic. Za ním prudce vyrazila 2 auta. Z jednoho někdo vystřelil. Jakmile vystřelil, tak se něco stalo a auto pronásledovatele vybuchlo. Druhé do něj narazilo a tak to vzdali.
Začal tušit, proč všichni co letěli k rybám zahynuli. Protože chtěli zabíjet. On je teď pod stejnou ochranou, pod jakou se kdysi nacházely ony ryby. Kdepak jim asi bude konec v radioaktivním pekle. Pomalu dojížděl k domku, kde kdysi bydlel se svými rodiči. Domek byl prázdný. Vnitřek vyrabovaný. Visela na něm cedulka "Na prodej". Můj klíč do něj nepasoval. Vykopl jsem dveře a vstoupil dovnitř. Poznal jsem své cenné modely raketoplánů rozšlapané na zemi. Některé knihy/krystaly se válely po pokoji, jiné byly ukradeny.
Po chvíli za ním vtrhl policista. Křičel, že dům je v exekuci a nemám do něho právo vstoupit.
Říkal mu, že se vrátil z armádní mise, a že všechny dluhy zaplatí. Policista křičel, že to by mohl říci každý a vytáhl moderní paprskovou pistoli a začal s ní vojáka, který se vrátil ohrožovat. Vojákovi to bylo jedno.
Náhle se cosi stalo. Policista se zakymácel a začal řvát jako tur. Obrátil pistoli proti sobě a ustřelil si hlavu. Mozek policisty se rozprskl na zdi a zmrzačené tělo se skácelo bezvládně na zem.
Voják znechuceně odešel pryč. Nalezl byt svého dávného kamaráda, který byl lékařem. Ten ho málem ani nemohl poznat. Povídali si spolu o prožitém dobrodružství a když došla řeč na zásah kulkou do ramene, tak zneklidněl. Říkal, že v ordinaci je sice už zavřeno, ale tu kulku mu musí co nejdříve vyndat.
Vzal svoje auto a odvezl ho do své soukromé ordinace. Položil do na operační stůl a zapnul diagnostického robota. Nad výsledky z počítače dlouho kroutil hlavou. Obličej mu zbledl jak stěna. Pak nakonec řekl, nemohu ti dát žádnou anestézii, musím tě operovat tak jak jsi. Položil ho na lůžko a robot z něho vytáhl 3 kulky. Vojáka vlastně ani nic nebolelo, oblékl se a vstal.
Přítel mu povídá, máš těžkou nemoc z ozáření v posledním stádiu. Ale něco ji zastavilo ještě před tvým úmrtím. Nevím co to je a tak tě nemohu léčit, abych ti poslední dny života nechtěně nezkrátil.
Možná to byly ty ryby, co jsi pozřel. Dávej si na sebe pozor a zařiď si svoje věci na tomto světě co nejdříve.
Voják se vyspal u přítele. Posnídali spolu a pak se vydal do vojenské banky pro žold za nebezpečnou službu. Úřednice u okénka se pořád ne něco vymlouvala až na ní voják zařval: "Slibovali jste
nám majetek a teď mi nedáte nic! Nemám ani na chleba! Tak to celé byl podvod!!". Úřednice v okénku se zatřásla, jako by ji polila zimnice.
Do banky vtrhla ochranka. Jeden člen ochranky vytáhl pistoli a namířil ji na bývalého vojáka. Vteřinu na to ukončila jeho život srdeční slabost.
Po chvíli přišel ředitel a zavolal si jak ochranku, tak i úřednici do své kanceláře. Vojáka posadil na lavičku v čekárně. Ředitel říkal, tenhle je jediný a máme zjištěno, že za chvíli chcípne.
Něco mu dáme jako zálohu, ať dá pokoj, konečné vyúčtování nám bude chvíli trvat. Úřednice namítla, že byli všichni posláni na smrt, ale ředitel se jen usmál, že nějaké drobné dát mohou.
Voják vše věděl, ale předstíral, že nic netuší. Úřednice nejdříve cosi někam zdlouhavě vyplňovala a nakonec mu vyplatila o něco málo více než kompenzační poplatek bezdomovcům s tím, že musí dát účetnictví dohromady a pak mu bude poslána celá částka.
Nechtěl dělat další konflikty a tak odešel s almužnou. Zjistil, že má ještě po 10 letech živé příbuzné a tak se nim vydal. Chtěl jim odkázat svůj majetek.
Příbuzní ho nejprve vůbec nepoznali a dokonce si ho spletli s žebrajícím bezdomovcem a chtěli ho vyhodit ode dveří. Nakonec se mu omluvili a když došla řeč na dědictví, tak se začali i usmívat.
Jenže on jim viděl až do hloubi duše, každou myšlenku. Byl jimi zhnusen a stejně tak i okolním světem.
Proto se rozhodl odejít ze světa. Vrátil se za svým kamarádem-lékařem a odkázal mu vše co po něm zbude. Pak ho požádal o léčbu s tím, že ho přepadají závratě. Lehnul si na lůžko a opustil tělo.
Kamarád běžel k polici a instinktivně sáhl po ampulce s jedem. Ano, i on se v těžkých časech živil, jak se jen dá. Eutanázie sice nebyla oficiálně povolena, ale dalo se na ní slušně vydělat. Pak se zastyděl a hnulo se v něm svědomí. Ampulku uložil třesoucí se rukou zpět na místo a rychle zapnul oživovací přístroj. Ten po chvíli napsal spoustu chybových hlášení. Tak ještě zkusil masáž srdce a umělé dýchání, jak se to kdysi v pradávných časech dělalo. Ale nic nezabíralo.
Kamarád lékař se ještě nějakou dobu snažil o oživení, ale nakonec to vzdal. Ostatně lékařský přístroj mu říkal, že je mrtvý už při prvním vyšetření. Tenkrát to považoval spíše za diagnózu smrtelné choroby.
Plány do budoucna
Hlavní hrdina upadl v moři světla do bezvědomí. Když se probudil, tak ležel na louce a nahoru mu pomáhá statný mladý muž. Po chvíli mlčení mu povídá: "Pamatuješ, jak jsem byl rybou?" Dali jsme ti všechny znalosti, které jsme měli, protože jsme předpokládali, že někdo z lidí je zneužije a s jejich pomocí nás zničí a tím vlastně vysvobodí. Čekali jsme, že vše vyzradíš lidem, ale tím jsme tě podhodnotili. Ten kdo by to zneužil by na sebe uvrhl strašlivé prokletí, které nás k té planetě poutalo. Nakonec udělala špinavou práci jiná civilizace a my jsme svobodní.
A nemysli si, že ten nálet jim vyšel beze ztrát. Jediný, kdo vystřelil alespoň pár raket jste byli vy tři s velitelem. Ovšem i Vám jsme museli pomoci, jinak by jste se do krytu nedostali včas. Pomohli jsme i veliteli i přes to, že se nás snažil vybít. I tomu tvému kamarádovi, co se nás snažil otrávit. Tenkrát jsi mistrně zastavil obranné kouzlo.
Tušíš, proč jsme připustili že jsi byl při výbuchu ozářen? Tvá budoucnost na Vaší domovské planetě nevypadala růžově. Odpráskli by tě tam po příletu jako lovnou zvěř. Věděli jsme, že když začneš cítit přicházející smrt, tak sáhneš po našem dědictví. Jedině to ti mohlo zaručit, že se domů ještě alespoň jednou dostaneš. Ostatně, mohl jsi tomu ozáření zabránit ty sám. Stačilo jen použít, co jsme ti dali, věděl jsi to samé co my.
Z útočných raketoplánů náš protiútok vydržela jen jediná posádka. Všichni ostatní zešíleli a spáchali sebevraždu nebo zahynuli nárazem jejich plavidla do planety. Pro nás bylo důležité, že jsme spolu všichni spolupracovali. Přes tento úspěch se voda stala na tolik zamořenou, že život v ní již nebyl možný.
Nezávidím jim, protože budou muset na této planetě strávit tisíce let a ztělesnit nejjednodušší vývojové formy. Až jim po delší době evoluce opět dovolí se stát inteligentními bytostmi. Ani my tenkrát při strašlivých bojích jsme z planety neudělali takovou pustinu.
Ale to už je tak dávno, že to snad ani není pravda. Rozhodni se, ke které civilizaci se chceš přidat. Naše není svatá, ale již jsme se poučili z chyb a nechceme je opakovat. Lidskou znáš daleko lépe, ale jak jsi poznal nečiní tě příliš šťastným.
Co budeme dále dělat? Možná ti to tady připadá pěkné, ale v tomto světě nemůže žádná bytost setrvat nekonečně dlouho. Pokud nezíská fyzické tělo, tak dopadne jako květina bez půdy a po nějaké době uhyne. Ale neboj se, nějaká doba může z pozemského měření času trvat desetitisíce či statisíce let.
My tak dlouho čekat nechceme. Planetu jsme si nezničili a možná se ve vesmíru najde jiná podobná. Třeba i daleko chudší, my už toho mnoho nepotřebujeme. A když se volná planeta nenajde, tak ona i radiace na naší rodné planetě po desítkách tisíc let opadne.
Nejdříve se ale sejdeme všichni zasvěcenci a vyměníme si zkušennosti. Každý naučí ty druhé vše, co ve svých životech poznal. Někdo poznal třeba velmi málo, ale pro druhého to může být chybějící kamínek do jeho mozaiky poznání. Pak o tom budeme společně dlouho meditovat. Až se meditace skončí, tak budeme všichni umět to samé.
Pak se musíme obrátit k ostatním obyvatelům, kteří ještě nedosáhli potřebné znalosti a osvícení, které je nutné aby nás začali chápat. Musíme stvořit novou civilizaci, podobnou té, kterou jsme zničili. Opět se z nás stanou vládci, ale tentokrát si nepůjdeme po krku, a naším společným cílem bude vytvořit ty nejlepší podmínky k duchovnímu dozrávání.
Ve společnosti bude muset být i četnictvo, protože někteří si musí prožít i role zlodějů a vrahů. Ale takových bude drtivé minimum.
Až dozraje velká část naší populace, pak teprve nám bude dána možnost vytvořit civilizaci nového řádu.
Pokud zvolíš svou vlastní civilizaci, pravděpodobně budeš zhnusen sobeckým jednáním. Na své znalosti budeš postupně zapomínat. Až jednou i Vaše civilizace otevře Pandořinu skříňku magických sil. Při krutých bojích o moc se v tobě opět polozapomenuté znalosti mohou probudit. Pokud se rozhodneš bojovat, tak tě čeká kariéra temného mága, jakým jsem byl já.
Je tu sice i možnost, že bys nalezl střed kruhu koloběhu života a tím se temnému osudu vyhnul. To bys potom mnohokrát za sebou byl mučen a umíral v bolestech. Ale ti, co by se k podobnému jednání snížili by se drolili jak skály rozpadající se v prach.
Bývalý voják jen tupě zíral do lesklých očí statného muže. Byl naprosto přemožen rychlým sledem událostí posledních dní. Připadal si tak jako když byl ještě mladý.
Muž si ho ještě jednou pohledem změřil a pokračoval. Ptáš se, co můžeme získat od tebe my? Můžeme dojít k hlubšímu poznání civilizací, které se odklonily od přirozeného vývoje a vydaly se po stezce technických vynálezů.
Samozřejmě existují pro tebe i další cesty. Pokud bys prožil několik životů ve své civilizaci a přidal se k nám až poté, tak bys musel být jen podřadným členem naší civilizace. Sám bys musel udělat pracnou syntézu našeho vývoje a byl bys z toho dlouho zmaten. Umění života je vybírat cestu, která je v souladu s harmonií vesmíru. Někdy nic nezbývá a cesta ven ze slepé uličky vede středem skály. Při ražbě tunelu může dojít k naprostému vyčerpání. Někdy se podaří, že uprostřed tunelu dojdou síly. To se stává těm, kteří dlouho a jistě kráčejí proti celkové harmonii.
Tobě ale prozatím něco takového nehrozí. Znáš celou naši minulost a to ti kdykoliv do naší civilizace dává vstupenku. Jen jsem tě upozornil, že vstup pro tebe může být později o něco obtížnější.
Víš, proč ses dostal právě sem? Protože jsi před svou smrtí odmítl svoji civilizaci, tak jsi byl od ní odmrštěn. Ale tím pohrdnutím ses provinil proti karmickým zákonům a budeš si muset několik životů zde prožít. Na to máš zatím dost času. Až naše civilizace opět někde zakotví, a ty s námi, pak už těch několik životů ti nemůže v žádném případě ublížit. Náš vývoj se opět zpomalí, protože musíme počkat i na ostatní. Budou-li tvé inkarnace pečlivě vybrány, tak tě obohatí tím co jsi dosud nepoznal. A pokud se k nám vrátíš, tak se i my něco přiučíme.
Dovolil bych si odhadnout, že ses ve své vlastní civilizaci už teď cítil jako cizinec. Ale nemá cenu předbíhat. Věřím, že vše bude probíhat tím nejlepším způsobem jak pro každého z nás tak i pro celek. Pak se otočil a odešel někam k zeleným kopečkům porostlým nízkými stromky.
Bývalý voják pozoroval jak na louce radostně vyvádějí tisíce mladých dívek a chlapců. Někteří si hráli s koulí podobnou míči a vzájemně si ji házeli.
Zasvěcence bylo možno mezi nimi poznat na první pohled. I když na venek předstírali radost a hráli si s ostatními, tak bylo vidět, či spíše cítit jejich vážnost a neklid.
Běžní obyvatelé dávno zapomněli na strašlivé války z minula i to jak byli rybkami již zasunuli hluboko do svého nevědomí. Přítomnost je také netrápila. Žádné obavy o svou existenci neměli. Vždyť bylo všude tak krásně, teplo a cítili takovou lehkost a volnost jako nikdy před tím. A nějaká budoucnost jim byla naprosto cizí.
Bývalý voják, teď už nebyl vojákem, neboť s armádou už neměl nic společného, byl spíše cizincem. Cítil, jak je sám zatížen čímsi neviditelným, čímsi z hluboké minulosti co ho tížilo. Jak se postupně v tomto světe zotavoval a nabíral sílu, tak začal poznávat jedince, kteří se cítili podobně jako on, ač se snažili sebevíce to na sobě nedat znát a nekazit radost ostatním.
Po nějaké době se i náš „cizinec“ odebral s ostatními zasvěcenci ke společné meditaci.
Na nové planetě
Proběhly eony. Byla to doba tvrdá pro celou společnost. Všichni na sobě museli mnoho a mnoho zapracovat. Našli se i tací, kteří to nevydrželi a jejichž vědomí se rozpadlo v nicotu. Těch bylo ovšem velmi málo.
Cizinec už nebyl cizincem, ale stal se takovým jako všichni ostatní. Nebylo v tom žádné násilí ani průměrování. Prostě všichni dozráli ke stejnému či velmi podobnému poznání.
I on si ale musel vypít kalich hořkosti až do dna. Jednou se opět sešla rada zasvěcenců. Po společné meditaci mu jeden povídá: “Tvé spojení s rodnou zemí trvá. Jasně vidím pásku mezi tebou a tvoji planetou. I když jsi stejný, jako my, nelze tě od tvého vlastního pokolení oddělit. Kdyby ses oddělil násilím, tak by ti to mohlo velmi ublížit a možná i znemožnit tvé opětovné setrvání s námi. Nastal vhodný okamžik, kdy se můžeš domů vrátit. Zkus na nás úplně zapomenout. Čím více na nás zapomeneš, tím budeš mít snazší návrat. Samozřejmě můžeme všichni spolu komunikovat bez ohledu na vzdálenost. Doporučuji ti komunikaci omezit na nejmenší možnou míru pouze v nouzi. Tvé pokolení by vycítilo něco zvláštního a má ve zvyku takové lidi lynčovat, upalovat či přibíjet na kříže.“
Lidská rasa přešla z industriální přímo do postindustriální. Nastala krize z vyčerpání veškerých zdrojů země. Proto malá část lidstva létala vznášedly, ale ostatní museli jezdit na koních jako ve středověku. Poté skupinka zasvěcenců požádala zemi o přijetí své vlastní bytosti zpět a s uspokojením se rozešla.
Opětovný návrat na rodnou planetu
Ještě jednou se narodil mezi lidmi. Už jako díte byl nějaký zakřiknutý. I když si s dětmi hrál, tak se mu ostatní spíše vyhýbali. Pomalu dospěl a vyučil se truhlářem. Viděl jak ostatní sužují nemoci a chtěl jim pomoci. Ve volném čase se věnoval sběru bylin a léčil lidi kolem sebe. Jeho úspěchy byly fenomenální. Zprvu se o něm jen šuškalo, ale sláva se rozkřikla daleko do kraje.
Až jednou se jeho úspěch dostal až k místním vědcům. Ti chtěli záhadě přijít na kloub a tak se za ním vydali. Uviděli jen obyčejného řemeslníka, který na půdě sušil rostlinky. Žádné učené knihy neměl.
Pochopili, že je podvodníkem. Tím, že lidem dával sušené byliny zamezoval účinné léčbě na bázi vědecky podložených přípravků podávaných znalci, kteří museli mnoho let studovat. Vzbuzoval u lidí falešné naděje na uzdravení. Pro veškeré jeho úspěchy měli pojmenování placebo efekt. Na toto téma bylo popsáno velké množství vědeckých prací, jen se tento samoléčebný efekt nepodařilo ve sterilním prostředí nemocnic spustit ve větší míře. Občas pravda k němu došlo. To měli statisticky podloženo.
Podali na něj u soudu oznámení. Přes to, že se hájil tím, že nikomu vyléčení nesliboval, tak ho soud odsoudil k trestu smrti. Četníci ho přibili k dřevěným vratům a ubili řetězy. Zbídačené tělo rozsekali na kusy a předhodili prasatům ke skrmení.
I když cítil nesnesitelnou bolest, tak se snažil milovat celé lidstvo opravdovou duchovní láskou. Pak ho uchopil neviditelný vír a přenesl zpět k civilizaci ke které se přidal. Vztah k lidstvu byl pro něho naprosto neutrální.
Tentokrát se již všichni mohli radovat, protože by byli schopni novou planetu ochránit mnohem lépe, než kdykoliv dříve. Možného nepřítele by jednoduše ani nenapadlo na ně zaútočit.
Výlet na místo bývalé vojenské základny
Jednou se mu zastesklo po dávno zapomenuté planetě na které kdysi sloužil. Po chvíli se sešel s jedním dobrým přítelem, který zachytil jeho vzpomínku. Povídal mu, že by se tam také rád podíval.
Sice již měli pokročilá vesmírná plavidla, ty už ani nepotřebovaly. Byly to spíše rekvizity do muzea.
Druhý den se opět sešli tentokrát na meditačním místě. Usedli na polštářky přímo k meditaci vybízející. Chytili se za ruce a prostor se jim začal před očima rozpadat. O několik chvil později se již jejich těla začala materializovat na kýžené planetě. Sice měli ve zvyku nerušit ostatní civilizace ve vývoji, ale tady udělali ze zvědavosti výjimku.
Před svou materializací si prohlédli vnitřní kód planety a zpozorovali, že zdejší inteligentní obyvatelé mají shrbené tělo porostlé chlupy. Nečinilo jim žádný problém přijmout na sebe tuto podobu.
Za chvíli se již procházeli po planetě. Planeta vypadala pustá a prázdná, ale zato porostlá svěžími lesy a bujnou vegetací. V místě dávných jezer a fjordů se nacházely jen mělké kaluže porostlé rákosím. Horský masiv na několika místech pukl a vodu neudržel. Ten snad ještě pamatoval dávnou bitvu.
Když se pokochali krajinou a už se chystali k návratu nacházeli se na místě bývalé vojenské základny. Tu by už nikdo zde ani nehledal, jen v energetickém poli okolí se nacházel jakýsi záznam, který by byl normálně přehlédnut.
V tom jim kolem hlav zasvištěla kamenná koule. Z lesa se ozývalo ÁáÁáÁáÁáÁáÁáÁá a viděli za stromy skryté opice oděné v kůži. Běžela jim v ústrety jedna z opic. Bylo na ní vidět, že je velitelem tlupy.
Příchozí v něm ihned poznal bývalého velitele základny a uviděl celou šňůru jeho životů. Vnímal každý jednotlivý detail, který za celou dobu prožil. Zavolal na něj: “Sergeji, vzpomínáš si na mě?” Lidoop zařval ÉÉÉÉÉÉÉ a vyrazil proti němu s dřevěnou palicí.
Když se lidoop s palicí rozmáchl, tak cestovatel pobaveně pohnul prsty a palice se mu v ruce roztrhla na tisíce třísek. Lidoop se začal bít pěstmi v prsa a vrhl se proti nim s mocným řevem. Ještě než k nim dorazil, tak narazil do neviditelné stěny a skácel se na zem.
Náš cestovatel k němu přikročil a pohladil ho po vlasech. Když vůdce smečky viděl, že ho nechtějí zabít, tak začal mlátit hlavou do země a křičet BÚÚ BÚŮŮŮŮŮŮŮŮH. Pak padl na kolena a podával jim jakousi vyřezáváním zdobenou kost. Cestovatel od něho vzácný dar přijal a poděkoval mu. Pak si oba potřásli rukama a oba cestovatelé odešli pryč. Nechtěli rušit místní obyvatele od důležité práce spočívající v trvalé ochraně ženy a dětí před sousední tlupou.
Oba zmizeli v lese, chytili se za ruce aby zesílili svoji koncentraci a rozpustili se v prázdnotě. O chvíli později již seděli na meditačním polštářku a jeden z nich držel v ruce darovanou kost. Ta se bude hodit do místního muzea. Je v ní vepsán stav, kterého civilizace na planetě dosáhla a ti pozornější postřehnou ještě mnohem více.