FRABATO.CZ diskuzní fórum

Zdravím,
nějákou dobu jsem se tu neukázal, ale vidím, že se tu moc příspěvků neobjevilo. Chtěl bych se s vámi podělit o svoji zkušenost. Otec je programátor a tak jsme měli doma počítač od měho dětství. Hrál jsem hodně hry, pokuď mě nikdo nehlídal tak i celý den v kuse.
Hodně jsem si na to zvykl, když mě nějáká hra chytla, tak jsem o ní přemýšlel i ve škole, nebo kdekoli jinde kdy jsem zrovna nehrál. No a to mi zůstalo do dospělosti. Akorát s tím rozdílem, že jsem na hry netěšil po cestě ze školy, ale po cestě z práce.

Nikdy jsem se ničemu pořádně nevěnoval, protože jsem se věnoval hrám a to mě zaměstnalo dostatečně. Vysokou školu jsem nedostudoval, jednou před několika léty jsem se poprvé dostal k Bráně. Zkusil jsem cvičit, ale nebydržel jsem to ani pár dní, dokonce ani jeden den, jsem nedokázal cvičit vše co je v prvním stupni. Tak můj život pokračoval dál po starém způsobu.

To jak jsem se k Bráně dostal podruhé už jsem tu psal, tak se nebudu opakovat. Každopádně jsem si po nějáké době co jsem cvičil uvědomil, že přebývání ve virtuální realitě mi krade čas, který bych jinak mohl věnovat něčemu jinému. Tak jsem se rozhodl, že s hraním skončím. 2 měsíce jsem se věnoval cvičení opravdu denně, až na vyjímky (když jsem například večer odložil pro únavu, tak jednou za týden). Ale kamarádi stále hrají a o hrách mluví, mě se o nic i zdálo a tak jsem si řekl, že když ty hry budu brát s rozumem, dám si nějáké časové omezení, tak bych si mohl občas zahrát.

Tak jsem tedy začal opět hrát, pár dní jsem dodžoval čas, ale během týdne už jsem se přestal kontrolovat a hrál zase jako dřív. Přestal jsem mít motivaci ke cvičení, svoje cíle jsem plnil ve hře. Měsíc na to mi to přerostlo přes hlavu, tak jsem to musel utnout. Přestat už bylo daleko težší než poprvé, pořád se mi podbízeli myšleky, jak mě ty hry baví a jak je to super. Vzal jsem všechny krabice s hrama a vyhodil do popelnice. Hry jsem si většinou kupoval, takže jsem měl originály, stále mě to celkem peníze, ale lepší než kdyby mě to stálo ještě další čas. Jap píše Bardon: "Čas plyne jako voda a nelze ho vzít zpět."

Možná můj připad je hodně velký extrém, ale o hrách, televizi a dalších podobnách druzích zábavy jsem došel k těmto poznatkům:

1.: Berou člověku čas, který by jinak mohl trávit smysluplnější činností.

2.: Berou člověku motivaci k dokazování různých věcí v životě, člověk ty věci dokazuje ve hrách a s tím se mozek spokojí. Nebo žije životy lidí v různých seriálech, nikoli svůj vlastní.

3.: Produkují v člověku lenost, když jen sedíme a nemáme fyzickou aktivitu, člověk se stává stále línějším.

4.: Mají špatný vliv na zdraví, koukání stále na tutéž vzdálenost oslabuje schopnost očí zaostřovat. Dále bolavá záda, ochablé břišní svalstvo. Zvlaště pokuď někdo u počítače pracuje, tak by si měl najít něco jiného.

5.: Utváří se na nich závislot z důvodu který je popsán v bodě 2. Mozek chce stále zažívat ten pocit jako něco dokazuje, ale běžném životě je to náročnější.

6.: Člověk může zanedbávat pitný a stravovací režim - jsou známé připady kdy i lidé zemřeli na dehydrataci, to je sice extrém, ale v menším měřítku jsem zažil sám.

7. Zkrátka si myslím, že v dnešní době kdy je naše civilizace na takové úrovni, kdy máme daleko více než potřebujem, je třeba bojovat s vlastní pohodlností a leností. A tím, že budem utíkat před pravdou do vyvyšlených světů nic nedokážem. Pouze to, že budem problémy odkládat až nás jednou dostihnou.

No to je asi vše co jsem měl na srdci, jenom jsem chtěl ostatní varovat.

ahoj
je zvlastni ze to pises..ale jsem rad ze tu to tema je. asi by ses divil, ale muj pribeh neni od tveho zase tak vzdaleny. i ja patrim do skupiny "day-dreamers" (denni snilci - jak se nam rika.-), tzn. cely den mam v hlave spoustu veci - a to i pocitacove hry, a v realite se pohybuji jenom velmi malo:_(

poslednich aspon 10let resim stejny problem. hrat nebo nehrat? nejsem zadny "paran" ale hra me dokaze naprosto pohltit.. nerekl bych ze jsem na ni zavysly, ale je to proste prilis dobra zabava, nez aby to bylo jenom neskodne.. nejhorsi je .. jak jsi napsal, ze na to musis stale myslet.

a to je ten nejvetsi problem, dostavas se stale vic a vic do svych predstav a zijes vpodstate virtualni zivot. ja si tohle uvedomuji uz hrozne dlouho, ze to neni vporadku, ze ztracis silu ducha, ze jses lapen preludy a uveznen v Maye (svete prizraku a iluzi)

hra sama o sobe je neskodna. kdyz se k ni dostanes jednou za tyden a poradne se pobavis, je to fajn. uvolnis se a odreagujes. relaxace je velmi dulezita, protoze stres a napeti zabiji mysleni bere ti to duchovni silu a vpodstate zabranuje provozovani jakohokoliv systemu.

take jsem dlouhou dobu polemizoval nad tim, ze to dokazu udrzet na rozumne mezi, ale opak je pravdou. je to silnejsi nez ja a pokazde kdyz znova zacnu hrat, ztracim pevne principy a propadam tomu.. ikdyz je to treba hodina denne vecer, tak se mi predstavy o tom a vjemy + zazitky vnucuji do mysli cely nasledujici den, nebo treba tyden...

vseobecne si myslim, ze nemusi jit jenom o hru. drive jsem hraval hodne na kytaru a venoval se s prateli hodne hudbe.. jezdili jsme na koncerty a hodne hodne poslouchaly.. a ja opet v jednu dobu si pamatuji jak jsem si dokazal v hlave prehrat celou skladbu zpameti a hrala mi tam treba cely den a nedokazal jsem ji vypudit.. je to ten stejny problem..

proto ja osobne vyvozuji ze:

1.)clovek se nesmi NIKDY nechat necim POHLTIT na tolik, aby se mu ona vec vnucovala do mysli i davno po te, co skoncila

2.)clovek si vzdy musi udrzet odstup, musi se vdzy dokazat odpoutat od vseho co dela a udelat si nahled - musi si uvedomit, jak ho vec "ovlada" a manipuluje s nim

3.)nikdy se nesmi stat na nicem ZAVISLY .. tohle je asi nejtezsi pravidlo.. budhiste tvrdi, ze clovek nesmi ulpyvat ani na zivote.. ale tohle je uz moc filosofie.. konkretne mam na mysli, ze by nemela existovat vec, ktera te k tobe bude pritahovat i navzdory tvoji vlastni vule..

samozrejme ze si pak clovek vybira vlastni zavislosti - treba vztah.. to by bylo dalsi tema, ale vzdy by mel VEDOME vedet, co provadi a co v nem probiha za procesy a uvedomovat si, to co delam, chci delat dobrovolne:-)

No mě právě příjde, že třeba konkrétně ty RPG (role-playing games) jsou v tomto nejhorší. Jakási touha po zlepšování člověka táhne, aby tu hru hrál. Pokaždé když ji hraješ, posuneš svoji postavu dál a dál. Jednu dobu jsem dokonce hrál World of Warcraft. To bylo teprve peklo... skoro veškeré svoje usilí a čas jsem investoval do tohoto a nic mi nezbylo pro vlastní život.

Taky jsem řešil to, jestli bych se třeba neměl naučit brát to hraní s rezervou. Ale zjistil jsem,že to prostě nedokážu a i kdybych to dokázal, nebyla by to už taková zábava, kdyby mě to nevtáhlo dovnitř.

Taky si myslím, že mezi závislostí a koníčkem může být dost tenká hranice. S tou hudbou je taky fakt, že se mi obač stane, že mi něco hraje v hlavě a nedokážu se toho zbavit. Ale u těch her je to horší v tom, že když na to musím myslet, tak mě to po příchodu domů, nutí zase hrát.. Při tom když mi něco hraje v hlavě se aspoň dají dělat jiné věci i když se člověk nemůže tak dobře soustředit.

Raziku, to, že vám něco hraje v hlavě, znamená, že se nalaďujete na astrální hudbu. Děje se to teď spoustě lidí.
Návod na potlačení nutkavých myšlenek: Zadržte dech a říkejte si v duchu:"Nechce se mi dýchat, nechce se mi dýchat!" Neudusíte se; po chvíli se nadechnete stejně, ale v hlavě se vám přehodí výhybka. Pokud se nutkavé myšlenky znovu objeví, opakovat! U mě to funguje.
Navíc se tenhle výcvik může dobře hodit při potápění.

No opravdu funguje, díky za radu

Jedno z toho mála, co si myslím, že jsem během svého začátečnictví pochopil je to, že něco jako virtuální realitu máme každý kolem sebe i mimo počítače. Nemyslím tím to, že svět je šalba. Tato virtuální realita je vytvářená prostředím, ve kterém každý z nás žije, očekáváním našeho okolí, které nás tím podvědomě manipuluje, protože abychom nevyvolávali konflikty se svými blízkými, chceme být v harmonii se svým okolím, ale tím se vzdáváme části své svobody.
Já si to představuji jako řeku, kterou vytváří naše okolí svými reakcemi na nás a svými podměty a příležitostmi, které nám nabízí. Tato řeka někam míří, teče. Pokud je to směr, kterým opravdu v životě chceme jít, pak máme vyhráno a není co řešit. Pokud to ale není ten směr, tak se ve svém životě necítíme šťastni a máme v podstatě tři možnosti: nechat to tak nebo vylést z řeky a jít si kam chci, ale budu na to sám a nebo si vyhlídnout jinou řeku, která teče mým směrem a do ní přeskočit. A já cítím, že mne moje řeka unáší jinam než chci jít, ale nemám v sobě dostatek sil, abych vylezl na břeh, takže hledám pro sebe vhodnou řeku, bohužel marně, protože nevím, kde a jak ji hledat.
Myslím si, že vyvážení charakteru by mohlo v tomto směru pomoct, ale moje řeka mi přináší neustále překážky, které jsou nad mé síly, takže se ke cvičením vracím vždy jen na krátko s dlouhými intervaly mezi a doufám, že snad jednou se mi povede život nasměrovat správným směrem, ale to už může být pozdě. Není to moc optimistický závěr, ale také něco vypovídá o mých charakterových nerovnováhách.

Díky marvine za odpověď. Oblovám se, že část příspěvky byla offtopic. Myšlenka příspěvku byla, že virtuální realita nemusí být jen v počítači, ale že i naše okolí je také jakousi virtuální realitou, která je vytvářena tím, co od nás naše okolí očekává. Mé osobní problémy mi pak trochu ujely při snaze o vysvětlení.

No tento svět určitě virtuální realita je. Neexistují žádné barvy, zvuky... Záleží jakou frekvenci mají fotony které dopadnou do našeho oka... Mozek vše sestrojí v konečný virtuální obraz tohoto světa.

Mě hodně pomáhá si toto uvědomovat. Už Einstein dokázal, že čas ani prostor nejsou absolutní. Ono to na nás jenom tak působí. Plno lidí se zbytečně stresuje kvůli hloupostem jako je ztráta majetku, nemoci, smrt a podobné, ale když se nad tím člověk zamyslí, že vlastně toho všechno je také něco jako taková počítačové hra (akorát nesrovnatelně složitější), tak to přináší ulevu a klid.

Člověk si myslí, že by měl dělat to a ono, a pokud se mu to nedaří, tak je nespokojen. Ale je potřeba si uvědomit, že nespokojenost neplyne z toho, že se nám něco nedaří, ale plyne z toho, že se kvůli tomu sami odsuzujeme. Třeba malé dítě které se učí chodit - nevytváří si žádný názor a kritiku na sebe. Neříká si: "Já jsem takové nemehlo, jiné děti už dávno chodí a já nic, nikdy se to nenaučím." Prostě se plně soustředí na cinnost, kterou dělá. My dospělí rádi zaujímame k různým věcem stanoviska, srovnáváme se s ostatními a proto se nám učení nedaří tak dobře.