Při práci na sebraných spisech Theofana Abby jsem našel jeho heslo Apokalypsa, které bylo otištěno v Encyklopedii okultismu, filosofie a mystiky roku 1933. Protože mi přišlo, že vhodně probírá téma, které navazuje na vlákno o posledním soudu, vkládám sem celý text.
APOKALYPSA SVATÉHO JANA
(Zjevení svatého Jana apoštola, německy: Offenbarung des Johannes, latinsky: Apocalypsis beati Joannis apostoli, řecký: Apokalypsis Ióanú, hebrejsky: Chazon Jochanan.) Název poslední knihy Nového zákona, jediné to prorocké knihy křesťanské, oficiálně uznané.
Vznik:
Apokalypsa byla napsána rozhodně v době Kristu co nejbližší, patrně koncem 1. století po Kristu. Za autora se pokládá všeobecně svatý Jan apoštol, miláček Páně, který napsal tento svůj odkaz budoucím pokolením na ostrově Pathmu (kde byl buď ve vyhnanství, nebo kam se dobrovolně odebral). Někteří se domnívají, že by autorem mohl býti presbyter Jan, ale zdá se, že tento výklad je mylný, neboť osoba, která dílo psala, musela mít čelné postavení v církvi (podle autoritativního tónu díla) a tou mohl býti jedině svatý Jan apoštol. V díle samém je uvedeno jméno autora: Jan. Podle katolického výkladu napsal apoštol svoje zjevení proto, aby potěšil křesťanské církve, již tehdy pronásledované, a aby podal prorockou vizi dějin církve, která v sobě ztělesňuje odkaz Kristův. Mystikové a okultisté se domnívají, že Jan jako nejdůvěrnější přítel Kristův podal ve Zjevení (stejně jako ve svém Evangeliu) skrytý význam učení svého Mistra. Spis sám je psán ve formě listu maloasijským křesťanským církvím v řeči řecké; řečtina díla je však velmi úpadková a nesnese porovnání s tehdejší vysoce kultivovanou řečí řeckou.
Obsah:
Mimo úvodu a závěru můžeme obsah knihy rozdělit na sedm oddílů:
1. Vidění o sedmi listech, psaných biskupům maloasijských církví.
2. Vidění o sedmi pečetích, které mohl rozlomit jedině Beránek, sedící s dvaceti čtyřmi starci. Při otevření jednotlivých pečetí se objevují nejdříve čtyři jezdci, přinášející neštěstí a pohromy lidstvu, při otevření páté se objevuje pomsta nevinně prolité krve, po otevření šesté pečeti živelní pohromy, po sedmé nastává ticho.
3. Vidění sedmi trub, jichž hlahol přináší nové pohromy; po sedmém zahlaholení se ozývá vesmírné velebení věčné vlády Boží.
4. Vidění tří nepřátel království Božího: Draka (ďábel), šelmy mořské (světská moc) a šelmy pozemské (moudrost odvracející od Boha). (Výklad oficiálních křesťanských vykladačů).
5. Vidění sedmi misek hněvu božího, vylévaných anděly.
6. Vidění záhuby nepřátel království božího.
7. Vidění Nového Jeruzaléma, města spasení a míru.
1. Vidění o sedmi listech, psaných biskupům maloasijských církví.
2. Vidění o sedmi pečetích, které mohl rozlomit jedině Beránek, sedící s dvaceti čtyřmi starci. Při otevření jednotlivých pečetí se objevují nejdříve čtyři jezdci, přinášející neštěstí a pohromy lidstvu, při otevření páté se objevuje pomsta nevinně prolité krve, po otevření šesté pečeti živelní pohromy, po sedmé nastává ticho.
3. Vidění sedmi trub, jichž hlahol přináší nové pohromy; po sedmém zahlaholení se ozývá vesmírné velebení věčné vlády Boží.
4. Vidění tří nepřátel království Božího: Draka (ďábel), šelmy mořské (světská moc) a šelmy pozemské (moudrost odvracející od Boha). (Výklad oficiálních křesťanských vykladačů).
5. Vidění sedmi misek hněvu božího, vylévaných anděly.
6. Vidění záhuby nepřátel království božího.
7. Vidění Nového Jeruzaléma, města spasení a míru.
Křesťanští vyznavači se domnívají, že tím apoštol symbolizuje budoucí dějiny pozemské církve. Nejúplnější výklady ze stanoviska křesťanského podali Bossuet, Charles, Zahn, Lohmeyer (1926), Sušil (česky), z klasických Arethas Cesarejský, Beda Ctihodný, Albert Veliký, Alcázar, Tiefenthal. Mystický výklad podal česky Karel Weinfurter (Bible ve světle mystiky), ze stanoviska hermetického pokusili se o veřejný výklad Fabre ďOlivet, Eliphas Lévi (Klíč k velkým tajemstvím). Theofanus Abba, pseudonymem se kryjící český moderní alchymista, podává kabalisticko-hermetický výklad Zjevení ve svém novém díle, připraveném do tisku. Křesťanské hermetické řády spatřují v Apokalypse důležitý kryptogram, obdobný jiným velikým dílům hermetické filosofie (např. Smaragdová deska, Geneze aj.), do nichž se zasvěcuje v důvěrných kroužcích.
Výklad Apokalypsy v tradici.
Je zcela pochopitelné, že tato tajemná kniha vzbuzovala fantazii mnohých, kteří se pokoušeli o výklad toho kterého apokalyptického obrazu. Poněvadž však výklad obyčejně byl ve směru některého náboženského či politického hnutí, poněvadž byl podáván z hlediska četných náboženských blouznivců, kteří hledali ve vznešené vizi svatého Jana oprávnění svých nauk, musíme tyto výklady studovat z hlediska subjektivity tohoto kterého světového názoru. Jmenovitě lidová eschatologická a chiliastická hnutí dovolávala se téměř vždy Apokalypsy. Apokalyptickou obludou byl míněn Nero, Antikrist, Luther, Kalvín, římský papež, různí císařové (dokonce i Karel IV. byl podle Milíče pokládán za Antikrista); počáteční slova Zjevení sloužila k čarodějným praktikám, jmenovitě při zaklínání bouře a sucha; apokalyptická čísla byla konstruována v rozmanitá proroctví, v nichž hrála čelnou úlohu čísla 2.000, 70, 1.290, 1.300, 1.332, 1.335 a 6.000, jež byla užívána i podle starozákonních proroků, jmenovitě Daniela. V apokalyptickém čísle 666 byl opět u protestantů viděn papež, u katolíků zase různí reformátoři; dnešní oficiální výklad katolické církve praví, že toto číslo symbolizuje světské snahy, které se pokoušejí podrýt autoritu Boží. Dnešní obvyklý názor protestantů na Apokalypsu je krajně skeptický, u katolíků převládá mínění, že Zjevení je knihou prorockou, knihou svrchovaně tajemnou, kterou nutno brát v celku a nikoliv v částech, poněvadž tu chybí objektivní určení, které dějinné poměry autor symbolizuje. Podle názoru oficiální teologie je to správné, neboť vizionář vidí jen obrysy budoucích dějů, zachycuje jen typické fáze dějin, nemůže však lokalizovat čas a prostor.
Literatura:
1. Rutheford, Joseph Fraderick. Die Harfe Gottes. Wachtt. Bibel- u. Traktat-Gesellschaft, 1922.
2. Schlegel, Emil. Die Geheimnisse der Offenbarung. Pfullingen: Baum, 1922.
3. Hemelík, František. Zákon čísel v dějinách národů. Praha: Hemelík, 1932.
4. Abba, Theofanus. Transmutace fysická (Tajemství alchymické přeměny prvků ve světle chemie současné). B. Kočí, Praha 1930.
5. [Abba, Theofanus. Výklad zjevení Jana Theologa. Rukopis, později: Jarmila Kroftová-Kočová, Praha 1939.]
2. Schlegel, Emil. Die Geheimnisse der Offenbarung. Pfullingen: Baum, 1922.
3. Hemelík, František. Zákon čísel v dějinách národů. Praha: Hemelík, 1932.
4. Abba, Theofanus. Transmutace fysická (Tajemství alchymické přeměny prvků ve světle chemie současné). B. Kočí, Praha 1930.
5. [Abba, Theofanus. Výklad zjevení Jana Theologa. Rukopis, později: Jarmila Kroftová-Kočová, Praha 1939.]
Historický přehled interpretace.
Uvažujíce o historickém nástinu výkladu Zjevení svatého Jana, musíme si uvědomit, že v zorném úhlu filosofické analýzy starých náboženských rukopisů nenajdeme co do protichůdnosti a pro-měnlivosti řešení téže teologické otázky v dějinách hned tak druhého, jemu rovného příkladu.
Jedním z prvních vykladačů, jenž uznával hloubku Apokalypsy, byl Papias (biskup hieropolský, žák apoštola Jana, zemřelý podle tradice roku 163 mučednickou smrtí), který se však ne-spokojil jen s laickým výkladem, nýbrž podle 20. kapitoly přizpůsobil svoje chiliastické učení Zjevení. (Chiliasmus je dogmatickým vyznáním víry v budoucí tisíciletou říši boží na zemi, v níž měli věřící žít pod vládou Mesiáše. Název v neposlední řadě vznikl z mylně pochopeného textu Zjevení 20, 4-5. Chiliasté se považovali za ony vyvolené, o nichž mluví citovaná kapitola. V Čechách se chiliasmus rozšířil roku 1420, v období, kdy proti husitské straně povstalo silné politické hnutí, které vyvrcholilo v křižáckém tažení.)
Nadšeným komentátorem byl svatý Ireneus z Lyonu, považující Zjevení za alfu a omegu učených novokřesťanů, dále pozdější Janovi učedníci Justinus a Eusebius, oba velcí církevní otcové, jejichž autoritativní úsudky byly ještě čerpány z čerstvých pramenů, a zejména oba vůdcové protichiliastického hnutí Klement Alexandrijský a Órigenés. Zachované literární památky dosvědčují, že Apokalypsa byla ve veliké vážnosti i v tehdejším Egyptě u tamějších vzdělanců.
O tajném, kabalistickém, jen několika zasvěcenci chápaném obsahu Janova díla se vedly hádky po staletí. Málokterá teologická kniha se může pochlubit tolika různými komentáři, menšími i velmi peristatickými. Čím více příspěvků k nalezení klíče přibývalo, tím méně bylo tak vznešenému textu rozuměno, neboť každá z nových prací si osvojovala právo na neomylnost. Ponechávajíce stranou všechny směry a protichůdné názory laiků, i často pochybné encyklopedie výkladu celé obce starokřesťanských učedníků, blouznění chiliasmu uvedeného Cerintem, mělkost montanistů a jim podobných sekt, uvedeme pouze ty nejvýznamnější posudky.
Byl to především učený anglický mnich Beda Ctihodný, který Janův text vykládal v přísně spiritualistickém smyslu, dále z vynikajících jednotlivců dodnes známý Cassiodorus dílem Explicationes, pozdější církevní patriarcha Augustinus, jenž se například domníval, že první chiliastické tisíciletí od narození Kristova je shodné s obdobím, ve kterém »drak, had ten starý, je svázán na tisíc let«. Papež Inocenc III. viděl Antikrista v Mohamedovi; jeho názoru temperamentně oponoval biskup Rameri z Florencie (roku 1080) horlivým dokazováním, že se Antikrist právě narodil. Totéž ujištění dal patriarcha Norbert (1130) svátému Bernardovi. Dílo Akka Petra Boretha z roku 1227 přesvědčovalo, že »Antikrist je mladíkem právě desetiletým«, zatím co populární kazatel V. Ferrera byl roku 1412 přesvědčen, že nerovnocenný protivník Spasitelův není v tomto letopočtu stár více než devět let.
Zatím se rub příštích, nikdy nesplněných předpovědí stával pro autoritu oficiální církve nebezpečným. Rozháranost byla dovršena novými mocnými kazateli Norbertem a Hildegardem, kteří naléhavě volali po reformě a po programovém výkladu nejen Apokalypsy, věštby to nejtemnější, ale i všech ostatních písem Starého i Nového zákona.
Vzniklé reformátorské a kacířské sekty viděly v Janově textu zrcadlo pádu nejvyššího cír-kevního kolegia. A když byla roku 1255 zavržena kritická Liber introductoris a její vydavatel, minorita Gerhardt Boago San Donnino uvězněn, napsal Petrus Johannes Olivi (zemřel 1298) dílo Postila super apocalypsim, která se, ač ztracena, stala novou základnou spiritualistických názorů Itálie a Francie, Střední Evropy a Řecka. Ke konci 13. a počátkem 14. století byl na zádkladě Zjevení za Antikrista označován římský král Friedrich II. a k potření této »světské šelmy« bylo předpovídáno mocné hnutí. Ve stejné době prorok františkán Jean de la Rochefaillade ve věštecké vizi inspirované Apokalypsou určuje definitivní konec světa na rok 1370.
Velmi málo pro uspokojující výklad Zjevení přinesla jinak velmi známá filosofická škola scholastická, reprezentovaná osobností svatého Tomáše Akvinského. Později bylo ještě hůře; citáty Apokalypsy byly zataženy do bahna politiky a jednotlivých hlubokých pravd bylo zneužíváno k osobním bojům. Pravoslaví spatřovalo v „10 rozích šelmy“ Řím, římský prelát Amabrich z Beny spatřoval totéž v kacířských spiritualistech, zastoupených hlavně osobností Johna Wicliffa a jeho následovníků. Známý Čech Milíč z Kroměříže roku 1367 před branou římského chrámu slavnostně prohlásil, že vláda Antikrista právě nadchází a jeho proslulý žák Matěj z Janova se proto utěšoval vírou v novou drastickou reformu církve. Čeští bratři nazývají papežství „velkou prostitutkou na hřbetě šelmy“, římská kurie ukazuje prstem na Luthera, jeho pomahače a jejich zlomyslné argumenty. Luther sám v té době nedokazuje, že by symboly Zjevení pochopil: „Nemohu rozumět tomu, že by Apokalypsa byla zjevena samotným Duchem svatým; v této pochybnosti je mi příčinou skutečnost, že můj duch z ní ničeho nechápe. Míním, že není jednoho místa ve Starém zákoně, které by se vyjadřovalo tak tajně.“ Později (1530) však této své ignorace zanechává s poukazem na „sedm pečetí“, které chápe jako rány, přikvačivší na chybující církev, sedmi troubami míní stejný počet reformátorů, přinášejících hlas očištěného Slova, v andělu 10. kapitoly vidí papežství, v obou zvířatech symboly obou světských mocností, papežství a císařství.
Reformátoři Zwingli, Kalvin, Bibliander a Beza poprvé hledí Zjevení vyloučit ze všech ná-boženských a politických sporů. Jesuita Balarmi se domnívá, že „vystupující dým z ďáblovy studnice“ je nápovědí zhoubného rozšíření reformace, Luis del Alcázar spatřoval v první polovici textu výklad „mohutného vlivu církve na dějinné uspořádání osudu národů“.
Jiné prostředí, jiné výklady. Anglické veřejné mínění ovládl po dlouhý čas Joseph Mede světoznámý dílem Clavis apocalyptica, k jehož historicky-dějinnému výkladu se připojil sám velký Newton. Fantastický Johann Albecht Bengel v díle Erklärte Offenbarung Johannis (1740) považuje Janovu kabalistickou báseň za předpověď „úplných dějin církve a víry až do konce světa“, konce to ostatně nedalekého, neboť podle něj měl připadnout již na 18. června 1836. Některé komentáře nesčetných sekt Francie, Ameriky a Holandska nazývaly Zjevení pro jeho starobylost nebeskými hodinami, jiným bylo balzámem útěchy či věčným kalendářem. Mladý Goethe svým posudkem pouze opakoval známé Lutherovo mínění: „Mně jsou podobenství o ztraceném synu, o perle, groši a vzkříšení Lazarově božštější než sedm poslů, svícnů, hvězd a ran.“
Nejvážnějším, byť i v kruzích tajných společností osamoceným analytikem Janova Světla byl v obci hermetiků populární reformátor Eliphas Lévi Zahed (1810-1875), v jehož vážných dílech Dogma a rituál vysoké magie a zejména Veliké tajemství bylo pouze naznačeno, jakými cestami se má snaha po výkladu tak delikátního textu ubírat.
Po stránce historicko-dějinného a archaického osvětlení se pravdám Apokalypsy nejvíce přiblížil Němec Füllner, odchovaný Lorentzovou a Hoffmannovou školou. Jeho Offenbarung Johannis (1874) považuje sedm hlav šelmy za symbolické zobrazení stejného počtu světových veleříší, tj. assyrské, babylonské, médsko-perské, makedonské, syrské, římské a německého císařství, počínaje Karlem Velikým. Ačkoliv pro své němectví Janovu hádanku světa zcela neuhodl, na-máhal se v jeho stopách i theosof Aubertus ve snaze sine ira et studio pokračovat: hlavy záhadného zvířete považoval za panství egyptské, asyrské, babylonské, médsko-perskou vládu, řeckou veleříši, panství impéria římského a konečně za civilizaci slovansko-germánskou. V ženě známé 17. kapitoly viděl zesvětštělou církev a prostomyslněji ji ztotožnil s onou ze 12. kapitoly. Zhmotnělé křesťanství ve spojení se dvěma zvířaty, tj. s násilnou mocí státu a se světským věděním, mu reprezentují tři velké potence, které mění běh světových dějin. Stejně i biskup Krementz (1883), ač graduovaný teolog, jde v obrazném úsudku tak daleko, že sedm obcí 1. a 2. kapitoly považuje za sedm následujících stavů evoluce humanity, která má vyvrcholit ve sbratření lid-stva, totožným se současnými pojmy o sociologickém a sociálním pokroku.
Jedním z prvních vykladačů, jenž uznával hloubku Apokalypsy, byl Papias (biskup hieropolský, žák apoštola Jana, zemřelý podle tradice roku 163 mučednickou smrtí), který se však ne-spokojil jen s laickým výkladem, nýbrž podle 20. kapitoly přizpůsobil svoje chiliastické učení Zjevení. (Chiliasmus je dogmatickým vyznáním víry v budoucí tisíciletou říši boží na zemi, v níž měli věřící žít pod vládou Mesiáše. Název v neposlední řadě vznikl z mylně pochopeného textu Zjevení 20, 4-5. Chiliasté se považovali za ony vyvolené, o nichž mluví citovaná kapitola. V Čechách se chiliasmus rozšířil roku 1420, v období, kdy proti husitské straně povstalo silné politické hnutí, které vyvrcholilo v křižáckém tažení.)
Nadšeným komentátorem byl svatý Ireneus z Lyonu, považující Zjevení za alfu a omegu učených novokřesťanů, dále pozdější Janovi učedníci Justinus a Eusebius, oba velcí církevní otcové, jejichž autoritativní úsudky byly ještě čerpány z čerstvých pramenů, a zejména oba vůdcové protichiliastického hnutí Klement Alexandrijský a Órigenés. Zachované literární památky dosvědčují, že Apokalypsa byla ve veliké vážnosti i v tehdejším Egyptě u tamějších vzdělanců.
O tajném, kabalistickém, jen několika zasvěcenci chápaném obsahu Janova díla se vedly hádky po staletí. Málokterá teologická kniha se může pochlubit tolika různými komentáři, menšími i velmi peristatickými. Čím více příspěvků k nalezení klíče přibývalo, tím méně bylo tak vznešenému textu rozuměno, neboť každá z nových prací si osvojovala právo na neomylnost. Ponechávajíce stranou všechny směry a protichůdné názory laiků, i často pochybné encyklopedie výkladu celé obce starokřesťanských učedníků, blouznění chiliasmu uvedeného Cerintem, mělkost montanistů a jim podobných sekt, uvedeme pouze ty nejvýznamnější posudky.
Byl to především učený anglický mnich Beda Ctihodný, který Janův text vykládal v přísně spiritualistickém smyslu, dále z vynikajících jednotlivců dodnes známý Cassiodorus dílem Explicationes, pozdější církevní patriarcha Augustinus, jenž se například domníval, že první chiliastické tisíciletí od narození Kristova je shodné s obdobím, ve kterém »drak, had ten starý, je svázán na tisíc let«. Papež Inocenc III. viděl Antikrista v Mohamedovi; jeho názoru temperamentně oponoval biskup Rameri z Florencie (roku 1080) horlivým dokazováním, že se Antikrist právě narodil. Totéž ujištění dal patriarcha Norbert (1130) svátému Bernardovi. Dílo Akka Petra Boretha z roku 1227 přesvědčovalo, že »Antikrist je mladíkem právě desetiletým«, zatím co populární kazatel V. Ferrera byl roku 1412 přesvědčen, že nerovnocenný protivník Spasitelův není v tomto letopočtu stár více než devět let.
Zatím se rub příštích, nikdy nesplněných předpovědí stával pro autoritu oficiální církve nebezpečným. Rozháranost byla dovršena novými mocnými kazateli Norbertem a Hildegardem, kteří naléhavě volali po reformě a po programovém výkladu nejen Apokalypsy, věštby to nejtemnější, ale i všech ostatních písem Starého i Nového zákona.
Vzniklé reformátorské a kacířské sekty viděly v Janově textu zrcadlo pádu nejvyššího cír-kevního kolegia. A když byla roku 1255 zavržena kritická Liber introductoris a její vydavatel, minorita Gerhardt Boago San Donnino uvězněn, napsal Petrus Johannes Olivi (zemřel 1298) dílo Postila super apocalypsim, která se, ač ztracena, stala novou základnou spiritualistických názorů Itálie a Francie, Střední Evropy a Řecka. Ke konci 13. a počátkem 14. století byl na zádkladě Zjevení za Antikrista označován římský král Friedrich II. a k potření této »světské šelmy« bylo předpovídáno mocné hnutí. Ve stejné době prorok františkán Jean de la Rochefaillade ve věštecké vizi inspirované Apokalypsou určuje definitivní konec světa na rok 1370.
Velmi málo pro uspokojující výklad Zjevení přinesla jinak velmi známá filosofická škola scholastická, reprezentovaná osobností svatého Tomáše Akvinského. Později bylo ještě hůře; citáty Apokalypsy byly zataženy do bahna politiky a jednotlivých hlubokých pravd bylo zneužíváno k osobním bojům. Pravoslaví spatřovalo v „10 rozích šelmy“ Řím, římský prelát Amabrich z Beny spatřoval totéž v kacířských spiritualistech, zastoupených hlavně osobností Johna Wicliffa a jeho následovníků. Známý Čech Milíč z Kroměříže roku 1367 před branou římského chrámu slavnostně prohlásil, že vláda Antikrista právě nadchází a jeho proslulý žák Matěj z Janova se proto utěšoval vírou v novou drastickou reformu církve. Čeští bratři nazývají papežství „velkou prostitutkou na hřbetě šelmy“, římská kurie ukazuje prstem na Luthera, jeho pomahače a jejich zlomyslné argumenty. Luther sám v té době nedokazuje, že by symboly Zjevení pochopil: „Nemohu rozumět tomu, že by Apokalypsa byla zjevena samotným Duchem svatým; v této pochybnosti je mi příčinou skutečnost, že můj duch z ní ničeho nechápe. Míním, že není jednoho místa ve Starém zákoně, které by se vyjadřovalo tak tajně.“ Později (1530) však této své ignorace zanechává s poukazem na „sedm pečetí“, které chápe jako rány, přikvačivší na chybující církev, sedmi troubami míní stejný počet reformátorů, přinášejících hlas očištěného Slova, v andělu 10. kapitoly vidí papežství, v obou zvířatech symboly obou světských mocností, papežství a císařství.
Reformátoři Zwingli, Kalvin, Bibliander a Beza poprvé hledí Zjevení vyloučit ze všech ná-boženských a politických sporů. Jesuita Balarmi se domnívá, že „vystupující dým z ďáblovy studnice“ je nápovědí zhoubného rozšíření reformace, Luis del Alcázar spatřoval v první polovici textu výklad „mohutného vlivu církve na dějinné uspořádání osudu národů“.
Jiné prostředí, jiné výklady. Anglické veřejné mínění ovládl po dlouhý čas Joseph Mede světoznámý dílem Clavis apocalyptica, k jehož historicky-dějinnému výkladu se připojil sám velký Newton. Fantastický Johann Albecht Bengel v díle Erklärte Offenbarung Johannis (1740) považuje Janovu kabalistickou báseň za předpověď „úplných dějin církve a víry až do konce světa“, konce to ostatně nedalekého, neboť podle něj měl připadnout již na 18. června 1836. Některé komentáře nesčetných sekt Francie, Ameriky a Holandska nazývaly Zjevení pro jeho starobylost nebeskými hodinami, jiným bylo balzámem útěchy či věčným kalendářem. Mladý Goethe svým posudkem pouze opakoval známé Lutherovo mínění: „Mně jsou podobenství o ztraceném synu, o perle, groši a vzkříšení Lazarově božštější než sedm poslů, svícnů, hvězd a ran.“
Nejvážnějším, byť i v kruzích tajných společností osamoceným analytikem Janova Světla byl v obci hermetiků populární reformátor Eliphas Lévi Zahed (1810-1875), v jehož vážných dílech Dogma a rituál vysoké magie a zejména Veliké tajemství bylo pouze naznačeno, jakými cestami se má snaha po výkladu tak delikátního textu ubírat.
Po stránce historicko-dějinného a archaického osvětlení se pravdám Apokalypsy nejvíce přiblížil Němec Füllner, odchovaný Lorentzovou a Hoffmannovou školou. Jeho Offenbarung Johannis (1874) považuje sedm hlav šelmy za symbolické zobrazení stejného počtu světových veleříší, tj. assyrské, babylonské, médsko-perské, makedonské, syrské, římské a německého císařství, počínaje Karlem Velikým. Ačkoliv pro své němectví Janovu hádanku světa zcela neuhodl, na-máhal se v jeho stopách i theosof Aubertus ve snaze sine ira et studio pokračovat: hlavy záhadného zvířete považoval za panství egyptské, asyrské, babylonské, médsko-perskou vládu, řeckou veleříši, panství impéria římského a konečně za civilizaci slovansko-germánskou. V ženě známé 17. kapitoly viděl zesvětštělou církev a prostomyslněji ji ztotožnil s onou ze 12. kapitoly. Zhmotnělé křesťanství ve spojení se dvěma zvířaty, tj. s násilnou mocí státu a se světským věděním, mu reprezentují tři velké potence, které mění běh světových dějin. Stejně i biskup Krementz (1883), ač graduovaný teolog, jde v obrazném úsudku tak daleko, že sedm obcí 1. a 2. kapitoly považuje za sedm následujících stavů evoluce humanity, která má vyvrcholit ve sbratření lid-stva, totožným se současnými pojmy o sociologickém a sociálním pokroku.
Literatura:
1. Bousset, Willhelm; Gressman, Hugo. Religion des Judentums im späthellenistischen Zeitalter. Mohr, 1926.
2. Kautzsch, Emil. Apokryphen und Pseudopigrahen des Alten Testaments. Tübingen: Mohr, 1900.
3. von Tischendorf, Constantin. Apocalypses apocryphae. Leipzig: Mendelssohn,1866.
4. Komenský, Jan Ámos. Lux e tenebris (Světlo v temnotách). 1665.
5. Paracelsus. Liber Philosophiae, De arte praesaga. Huser 1590.
6. Kovář, František. Filosofické myšlení hellenistického židovstva. Kladno: J. Šnajdr, 1922.
2. Kautzsch, Emil. Apokryphen und Pseudopigrahen des Alten Testaments. Tübingen: Mohr, 1900.
3. von Tischendorf, Constantin. Apocalypses apocryphae. Leipzig: Mendelssohn,1866.
4. Komenský, Jan Ámos. Lux e tenebris (Světlo v temnotách). 1665.
5. Paracelsus. Liber Philosophiae, De arte praesaga. Huser 1590.
6. Kovář, František. Filosofické myšlení hellenistického židovstva. Kladno: J. Šnajdr, 1922.
Kabalistická geneze Zjevení podle hermetických nauk.
Apokalypsa svatého Jana dovršuje a naplňuje skrytý význam perské, babylonské, egyptské, řecké a židovské mytologie. Židovský vliv v ní pochopitelně převládá. Perského původu je představa posledního soudu, zániku světa ohněm, dualistický názor světový a nauka o aionech. Babylonského původu je nauka o boji s chaosem, obrazy spočívající na astrologii, démonologii a magii. Egyptská tradice je zastoupena motivy připomínajícími legendu o Isidě a Hórovi, řeckého původu je představa Tartaru a umění gematrie.
Podle shodného úsudku nejvážnějších kabalistických a hermetických škol je Apokalypsa Jana Theologa univerzálním klíčem k pochopení makrokosmické a mikrokosmické tvorby, zákonů všeobecné evoluce a udržování všeobecného dění na zádkladě uznání ideových příčin a zákonů. A i když tomuto dílu nelze upřít částečný filosoficko-dějinný charakter (vždyť i ono samo se mnoho zabývá dějinami národů), je především jednou z nejhlubších a nejkrásnějších definic božského řádu kosmu. Nejspolehlivějším úvodem do této pokladnice vědění je výhradně kabala, jejíž dialogickou osou je opět tajemný pantakl – Tetragram na jedné straně a interpretace tajemného Óru, tedy rovnovážného Světla Hebrejců, na druhé straně vědného tabernáklu. Janova vize, tato pověstná legenda věků, neměla jiného cíle, než prodiskutovat záhadu principů dění a vědomí, že vnější tváří jejich projevu je jmenované starozákonní životní Světlo, neboť ani novokřesťanství nepopřelo, že Jan Theolog, původem Žid, byl odchovancem starých mystérií Egypta a především hebrejské tradice. Podobně jako jeho božský Učitel, čerpal také on své osvícení z nejstarších semitských Písem, zejména kabalistických. A úloha Óru, nejpodstatnějšího činitele všeobecného dění, představovala ve vesmírném názoru obou veleduchů preponderantní místo.
Všemohoucnost [Óru] opěvují již první slova Mojžíšovy Geneze. V 1. kapitole svého evangelia praví svatý Jan o astrálním světle: „V něm život byl – a život byl světlo lidí“. Přesný překlad životního působce je: Oheň-Světlo-Zjevení a Jan Theolog jej proto ve vztahu k jeho nejvyššímu ředitelskému významu v přírodní tvorbě nazval Ohnivým tělem Ducha svatého, chtěje shodně s tradicí upozornit na tajemného činitele, jenž jest nervus rerum univerza a všeobecný život je jeho nomen proprium. Ze čtyř kabalistických hlásek Tetragramu (JHVH) odpovídá v kabale Ór hlásce JOD, tedy Počátku vesmírného řádu.
Prvotní světlo stvoření bylo v kabalistické filosofii vždy dvojí:
1. Aktivní čili činné, ód, božský nástroj světelných protuberancí při utváření prapůvodní podoby makrokosmu ve směru involučním či pádu. Současně představovalo vehikulum evolučního návratu, kajícího Syna (mikrokosmu) a bylo totožné se zápasícím světlem mravních (alchymických) přeměn oduševnělého člověka.
2. Pasivní čili trpné, ób, univerzálně trpný činitel ve hmotných formách i na mravní úrovni, odpovídající v Tetragramu prvnímu HE. Jeho etymologie je temnota, oblak, stín. Moudrosti Danielově a Ezechielově byl ób symbolem hříšného pádu Adama a ponoření Slova. Podle patriarchy kabalistů Jicchaka ben David musíme jmenovanému pasivnímu světlu v principu připsat také činné přívlastky; jeho klad trpné existence byl odůvodněn poukazem na poučku hermetiků, že jeho pasivní charakter je vzhledem k ustavičným přeměnám přírody a zákona evoluce pouze přechodný, neboť samo Zlo, jako jednostranný přispěvatel nejširší harmonie, je ve skutečnosti kladným záporem, respektive záporem kladu, v němž je mnoho dobra. Proto byl ób nazýván také bojujícím světlem… Jen tak můžeme pochopit, proč jej ve starých rukopisech nejstarší filosofie světa nalézáme s božskými přívlastky.
Činnost dolního Adama, hmotného člověka, se vyčerpává v námaze, aby podstata jeho Já dosáhla božského prahu rovnovážného (oslaveného) Óru. První člověk rajské oblasti překročil jmenovaný práh ve směru pádu: odtud vzniklo jméno ADAM – člověk smrtelný. Kabalistická gramatika čísel upozornila na písmeno M, které reprezentuje třináctý tarotový emblém, Smrt, tedy dočasný zánik svobody individuality.
Jaký je prorocký původ jména Evy? Jest jím Chava s významem život, existence v nejširším smyslu bytí = Eva, dárkyně života. Ze slova Chava aramejští otcové utvořili pojem chevja, tj. známého Hada, opírajíce se o jiný, úzce spřízněný výraz patriarchů, o stejně znějící haja – žít, trvat, ale také CIRKULOVAT, otáčet se v kruhu. V dnešní době spatřujeme hada (astrální světlo) tajných společností (zednářů, alchymistů) zobrazeného kruhem či elipsou.
Tyto výňatky z mnohonásobného tajemství Tetragramu měly osvětlit rekapitulaci o mystériu Hada, který svedl Evu, jež opět svedla Adama. Ód stal se óbem. Prvotní životní síla, která se podle kabaly od této chvíle manifestuje, dokazuje stále znovu ve věčném koloběhu existenci sebe samé. Pohyb sfér se započal teprve počátkem martyria a exilu dvou bytostí a pozdější Pýthagorova harmonie sfér se poprvé rozezvučela v celé své slávě.
Profánní lidstvo pochopilo tyto hluboké poučky svatých textů jen v jejich zevní podobě. Oficiální teologie velmi litovala slov proroka Izajáše: „Země jest oděvem Boha“, protože je nepochopila. Otcové kabaly naopak z existence stínu usuzovali na existenci Světla a víra ve jsoucnost jeho skvoucích protuberancí, triumfujících ve všech hierarchiích vesmíru, byla alfou a omegou jejich filosofických kontemplací. Všechny věci byly zajisté utvořeny z Boha či Slova, kterého tmy neobsáhly; ale totéž slovo stalo se tělem, totožným se starohebrejským pojmem chaj, hmotným životem a kabalistickým Adamem po pádu.
Jako se čtyři tarotové karty vždy vysvětlují kartou pátou, tak k vyššímu výkladu čtyř knih Nového Zákona, chápanému po způsobu hermetiků, slouží jako pátý klíč Apokalypsa. Exoterní (zevní) text evangelií byl určen pro profánní dav, esoterní (vnitřní) pro kněze, krále a proroky. Řecké jméno Zjevení tlumočí odhalení skrytých věcí. Hebrejský název Chazon Jochanan vznikl kombinací pojmů Chazo – poskytnout, otevírat oči ve spánku, Chazim – snít, a Chazo z aramejského cházev, chazú – prorok, takže znamená Zjevení (vytržení) proroka Jana.
Ukřižovaný Filosof sám po sobě nezanechal vlastního díla, ale i současná teologie je pře-svědčena o vlivu semitské mystiky na všechny pozdější náboženské útvary. Velmi mnoho jejich stop nese učení Platónovo, a jak často samotný autor Zjevení doslovně cituje Starý zákon! Historikové dnes připouštějí, že příští Mesiáš a tvůrce křesťanského dogmatu lásky byl v období dospívání žákem těch samých egyptských škol, z nichž své osvícení čerpal i Pýthagorás. Ze skutečnosti, že mladý prorok již ve 30 letech náhle vystoupil s kvintesencí pevného dogmatu hermetických škol, můžeme soudit, že Mistr se s částí tajné moudrosti svěřil svému oblíbenci mezi apoštoly, který ji ve snaze iurare in verba Magistri vložil neméně zahalenou a nad to obohacenou zjevením do symbolických alegorií svého Zjevení.
Apokalypsa sama, napsaná na ostrově Pathmu, je dílem, jehož zevní forma je sice řecká, ale její duch je hebrejský, respektive kabalistický.
Podle shodného úsudku nejvážnějších kabalistických a hermetických škol je Apokalypsa Jana Theologa univerzálním klíčem k pochopení makrokosmické a mikrokosmické tvorby, zákonů všeobecné evoluce a udržování všeobecného dění na zádkladě uznání ideových příčin a zákonů. A i když tomuto dílu nelze upřít částečný filosoficko-dějinný charakter (vždyť i ono samo se mnoho zabývá dějinami národů), je především jednou z nejhlubších a nejkrásnějších definic božského řádu kosmu. Nejspolehlivějším úvodem do této pokladnice vědění je výhradně kabala, jejíž dialogickou osou je opět tajemný pantakl – Tetragram na jedné straně a interpretace tajemného Óru, tedy rovnovážného Světla Hebrejců, na druhé straně vědného tabernáklu. Janova vize, tato pověstná legenda věků, neměla jiného cíle, než prodiskutovat záhadu principů dění a vědomí, že vnější tváří jejich projevu je jmenované starozákonní životní Světlo, neboť ani novokřesťanství nepopřelo, že Jan Theolog, původem Žid, byl odchovancem starých mystérií Egypta a především hebrejské tradice. Podobně jako jeho božský Učitel, čerpal také on své osvícení z nejstarších semitských Písem, zejména kabalistických. A úloha Óru, nejpodstatnějšího činitele všeobecného dění, představovala ve vesmírném názoru obou veleduchů preponderantní místo.
Všemohoucnost [Óru] opěvují již první slova Mojžíšovy Geneze. V 1. kapitole svého evangelia praví svatý Jan o astrálním světle: „V něm život byl – a život byl světlo lidí“. Přesný překlad životního působce je: Oheň-Světlo-Zjevení a Jan Theolog jej proto ve vztahu k jeho nejvyššímu ředitelskému významu v přírodní tvorbě nazval Ohnivým tělem Ducha svatého, chtěje shodně s tradicí upozornit na tajemného činitele, jenž jest nervus rerum univerza a všeobecný život je jeho nomen proprium. Ze čtyř kabalistických hlásek Tetragramu (JHVH) odpovídá v kabale Ór hlásce JOD, tedy Počátku vesmírného řádu.
Prvotní světlo stvoření bylo v kabalistické filosofii vždy dvojí:
1. Aktivní čili činné, ód, božský nástroj světelných protuberancí při utváření prapůvodní podoby makrokosmu ve směru involučním či pádu. Současně představovalo vehikulum evolučního návratu, kajícího Syna (mikrokosmu) a bylo totožné se zápasícím světlem mravních (alchymických) přeměn oduševnělého člověka.
2. Pasivní čili trpné, ób, univerzálně trpný činitel ve hmotných formách i na mravní úrovni, odpovídající v Tetragramu prvnímu HE. Jeho etymologie je temnota, oblak, stín. Moudrosti Danielově a Ezechielově byl ób symbolem hříšného pádu Adama a ponoření Slova. Podle patriarchy kabalistů Jicchaka ben David musíme jmenovanému pasivnímu světlu v principu připsat také činné přívlastky; jeho klad trpné existence byl odůvodněn poukazem na poučku hermetiků, že jeho pasivní charakter je vzhledem k ustavičným přeměnám přírody a zákona evoluce pouze přechodný, neboť samo Zlo, jako jednostranný přispěvatel nejširší harmonie, je ve skutečnosti kladným záporem, respektive záporem kladu, v němž je mnoho dobra. Proto byl ób nazýván také bojujícím světlem… Jen tak můžeme pochopit, proč jej ve starých rukopisech nejstarší filosofie světa nalézáme s božskými přívlastky.
Činnost dolního Adama, hmotného člověka, se vyčerpává v námaze, aby podstata jeho Já dosáhla božského prahu rovnovážného (oslaveného) Óru. První člověk rajské oblasti překročil jmenovaný práh ve směru pádu: odtud vzniklo jméno ADAM – člověk smrtelný. Kabalistická gramatika čísel upozornila na písmeno M, které reprezentuje třináctý tarotový emblém, Smrt, tedy dočasný zánik svobody individuality.
Jaký je prorocký původ jména Evy? Jest jím Chava s významem život, existence v nejširším smyslu bytí = Eva, dárkyně života. Ze slova Chava aramejští otcové utvořili pojem chevja, tj. známého Hada, opírajíce se o jiný, úzce spřízněný výraz patriarchů, o stejně znějící haja – žít, trvat, ale také CIRKULOVAT, otáčet se v kruhu. V dnešní době spatřujeme hada (astrální světlo) tajných společností (zednářů, alchymistů) zobrazeného kruhem či elipsou.
Tyto výňatky z mnohonásobného tajemství Tetragramu měly osvětlit rekapitulaci o mystériu Hada, který svedl Evu, jež opět svedla Adama. Ód stal se óbem. Prvotní životní síla, která se podle kabaly od této chvíle manifestuje, dokazuje stále znovu ve věčném koloběhu existenci sebe samé. Pohyb sfér se započal teprve počátkem martyria a exilu dvou bytostí a pozdější Pýthagorova harmonie sfér se poprvé rozezvučela v celé své slávě.
Profánní lidstvo pochopilo tyto hluboké poučky svatých textů jen v jejich zevní podobě. Oficiální teologie velmi litovala slov proroka Izajáše: „Země jest oděvem Boha“, protože je nepochopila. Otcové kabaly naopak z existence stínu usuzovali na existenci Světla a víra ve jsoucnost jeho skvoucích protuberancí, triumfujících ve všech hierarchiích vesmíru, byla alfou a omegou jejich filosofických kontemplací. Všechny věci byly zajisté utvořeny z Boha či Slova, kterého tmy neobsáhly; ale totéž slovo stalo se tělem, totožným se starohebrejským pojmem chaj, hmotným životem a kabalistickým Adamem po pádu.
Jako se čtyři tarotové karty vždy vysvětlují kartou pátou, tak k vyššímu výkladu čtyř knih Nového Zákona, chápanému po způsobu hermetiků, slouží jako pátý klíč Apokalypsa. Exoterní (zevní) text evangelií byl určen pro profánní dav, esoterní (vnitřní) pro kněze, krále a proroky. Řecké jméno Zjevení tlumočí odhalení skrytých věcí. Hebrejský název Chazon Jochanan vznikl kombinací pojmů Chazo – poskytnout, otevírat oči ve spánku, Chazim – snít, a Chazo z aramejského cházev, chazú – prorok, takže znamená Zjevení (vytržení) proroka Jana.
Ukřižovaný Filosof sám po sobě nezanechal vlastního díla, ale i současná teologie je pře-svědčena o vlivu semitské mystiky na všechny pozdější náboženské útvary. Velmi mnoho jejich stop nese učení Platónovo, a jak často samotný autor Zjevení doslovně cituje Starý zákon! Historikové dnes připouštějí, že příští Mesiáš a tvůrce křesťanského dogmatu lásky byl v období dospívání žákem těch samých egyptských škol, z nichž své osvícení čerpal i Pýthagorás. Ze skutečnosti, že mladý prorok již ve 30 letech náhle vystoupil s kvintesencí pevného dogmatu hermetických škol, můžeme soudit, že Mistr se s částí tajné moudrosti svěřil svému oblíbenci mezi apoštoly, který ji ve snaze iurare in verba Magistri vložil neméně zahalenou a nad to obohacenou zjevením do symbolických alegorií svého Zjevení.
Apokalypsa sama, napsaná na ostrově Pathmu, je dílem, jehož zevní forma je sice řecká, ale její duch je hebrejský, respektive kabalistický.
