Tohle je opravdu zajímavý dotaz. Napíšu sem též můj současný pohled.
Za účelem sepsání mé odpovědi jsem trochu hledal na internetu, abych si ověřil, zda už nejsem opravdu mimo realitu. Naštěstí se zdá, že ne. Wikipedie o sexuální deviaci praví:
Parafilie (označované též jako sexuální deviace, aberace, odchylky či úchylky) je psychiatrické a sexuologické označení pro ty varianty konstitučních vlastností sexuality, které jsou v příslušné kultuře (zemi a době) považovány (obecně nebo rozhodujícími institucemi) za poruchu osobnosti (její motivační složky) nebo jejichž některé specifické projevy jsou považovány za poruchu chování nebo za neobvyklé (nenormální). Osoba s parafilií, je-li třeba ji takto nazývat, se označuje jako parafilik.
Z toho tedy celkem zřetelně vyplývá, že "normálnost" sexuality je vlastně hodnocena jen na základě určitých zvyklostí. Co se týče té zoofilie, tak si dovedu představit vztah mezi člověkem a zvířetem. V případě, že by byl takový vztah oboustranný, vidím zde jen nebezpečí toho, že se člověk sníží na úroveň zvířete, a zvíře zase naopak povýší na úroveň člověka. Dovedu si i představit, že by někdo měl uloženo osudem prožít takový vztah. Nemyslím si, že jsou zde nějaká tabu, co se týče úkolů a zkoušek, které přiděluje Bůh. Samozřejmě otázkou je, jak se stavět k případnému zneužívání a tedy týrání zvířete. Pak by podle mě nastalo karmické vyrovnání podobné jako při znásilnění člověka.
Na sexualitu samotnou mám jiný náhled, než Rota. Myslím, že zde není žádná "jediná správná cesta" s razítkem a puncem božské čistoty. Co je to čistota? Je čistá podlaha duchovní realizací? Ne. Domnívám se, že celibát - čistota sexuální - také ne. Samo o sobě to je prostě jen nějaké konání, které nemá valný smysl, pokud nenasloucháme Svědomí, pokud při něm necítíme skutečné štěstí a harmonii; podle mě je zapotřebí cítit, že to, co činíme je dobré a projevuje to vůli Boží. Takže pak jeden může dodržovat celibát, putovat prost pozemských pout, meditovat na vrcholcích hor a cítit při tom nepopsatelné blaho a blízkost Bohu. Zatímco druhý může to stejné blaho a blízkost Nejvyššímu ideálu zažívat, když se miluje se svým partnerem, je mu nablízku, a cítí se s ním být v jednotě. Bůh je láska..
Přijde mi, že toto souzení, co je ještě normální a co už ne je vlastně taková hra. Hra života, vývoje a poznání. Je hodně zajímavé, že někteří hráči jsou se svou rolí zcela ztotožněni.. Například takový soudce, který posílá do vězení muže, co zneužíval malou holčičku. Soudce cítí sílu spravedlnosti a jakési zadostiučinení, muž myslí, že se mu zhroutil celý život, a holčička má ještě nějaký čas noční můry. Muže za pár let pustí z vězení, zestárne a napíše úspěšnou knihu o svém neobyčejném životě. Soudce se stane prezidentem, začne cítit soucit s odsouzenými, a uděluje milost těm, v jejichž očích vidí touhu po poznání a odpuštění. Holčička dospěje, brzy se vdá, a pak šokovaná zjistí, že má sama pedofilní sklony! Jo, a nejlepší na tom je, že se možná před začátkem života ti tři dohodli, že bude určitě skvělé toto prožít! :D No a pak babo raď, že? ;-)