Kuato píše:Jakpro100: ač máme stovky metod, kterak přistupovat k různým kvalitám, jejich samotná podstata spočívá v tom, že se skrze ně VĚDOMÍ člověka dotkne nějaké kvality. to je samo o sobě natolik ontologicky vysoká složka, že nepodléhá času a příčinnosti. ...atd.
Kuato píše:nerozumíme si. ty poptáváš metodu a já na to nechci vůbec odpovědět. já říkám, že metodu není nutno primárně řešit, že to důležité je dotyk vědomí s libovolnou zamýšlenou kvalitou.
Vracím se k těm odpovědím, zpětně jsem se tím prokousal a nemohu s tím nesouhlasit, zní to celkem rozumně. Souhlasím a díky za toto zasvěcené objasnění. Ale mohu něco dodat.
V rámci zákona duality a protikladu existuje přirozeně i nějaký protiklad k tomu, co jsi napsal. Popisuješ dobře jak by si měl člověk počínat, pokud je v pohodě, stabilizovaný, pokud se vymanil z vlivů časoprostorového omezení své bytosti. Ale to bohužel není můj případ. Kdysi mi to šlo, pozorovat sebe a mít se pod kontrolou, posunovat se pomalu vpřed. Ale jak jsem psal, v posledních letech jsem z toho poněkud vypadl. Takže vše je otázka vyrovnání. Pokud někdo plave uprostřed oceánu, vydán napospas živlům, pak by asi velmi rád ucítil pevnou půdu pod nohama, zažil nějaká pravidla, přeje si, aby se jeho dny staly předvídatelnějšími, aby se v nich lépe vyznal a nemusel se bát, co přinese příští chvíle v nevyzpatatelném moři.
Kdo je půl roku zavřený v betonové kobce 2 x 2 metry, asi by naopak chtěl zrušit veškerou pravidelnost a očekávanost, kterou jeho život oplývá, chtěl by se rozeběhnout kam chce, dělat co chce, zažít slunce i déšť, vnést do svého života prvek nepředvídatelnosti, rozmanitosti, svobody.
Obrazně řečeno se cítím v poslední době jako ten ubožák unášený oceánem, hledám tedy něco pevného, možná proto jsem poptával pevnou, přesnou metodu. Která by mi pomohla být „tady“ na Zemi. Byl by to způsob, jak se vyrovnat se situací. Jiný způsob je si uvědomit, že je to jedno, že oceán „neexistuje“, je jen vědomí, které je stále stejné, a´t jsem, kde jsem. Jo asi by to taky šlo.
Jak říkám, vypadl jsem z toho magického života do obyčejnosti, protože jsem to chtěl, abych byl „v kolektivu oblíbený“. Což se mi sice podařilo,, ale ne zadarmo samozřejmě. Jenže to funguje jen na chvíli. Nakonec Touha po poznání stejně vyleze na povrch a nutí odtahovat se od lidí, kteří se nechtějí hnout z místa. nemůžu je nutit, aby šli se mnou. Ale když člověk žije v prostředí, kde se na touhu nesoustředí, tak jí nevidí. Takže může platit, že nejenže touha způsobí, že se objeví metoda, ale může být i že poskytnutá metoda způsobí, že se dostaví touha. Když člověk není dokolaný, tak primárně vyrovnává svojí aktuální nerovnováhu. Rovnováha je koneckonců přesně to, o co se všichni snažíme.
Tolik k doplnění z mého pohledu, spodky nechám na příště, je již pozdě :)
