Zaujímavá Kabala-Anastázia

[AŠMüBafoBArdGoteZchA]

Zmysel mena Bard-ona nášho miláčika, podla knihy Zvoníci cedry. Podľa mňa zachytáva mikroštruktúry slova. Neviem uvidíte, nech sa páči:
...
„Anastasie, pročpak jsi nějak podivně skládala věty, když jsi mluvila o svátku ? I slova jsi pronášela tak, že každé písmeno znělo jakoby zvlášť.
„Snažila jsem se reprodukovat obraz svátku detailně a podrobně."
„A co s tím mají slova ? Jaký mají význam ?"
„Za každým slovem jsem reprodukovala spoustu událostí a radostných obratů. A teď se všechny uskuteční v realitě. Vždyť myšlenka a slovo jsou hlavním nástrojem Velikého Tvůrce. A ze všeho živého jedině člověku je dán tento nástroj."
„Proč se tedy neuskutečňuje všechno, co říkají lidé ?"
„Když se přetrhne niť mezi duší a slovem. Když je duše prázdná a obraz je mdlý, tehdy i slova jsou prázdná jako chaotický zvuk. A také nic nevěští."
„To je nějaká fantazie. Je to možné, věříš všemu jako naivní dítě."
„Jakápak fantazie, Vladimíre ?! Vždyť lze uvést hromadu příkladů z vašeho života a konkrétně z tvého, jakou sílu může nabýt slovo, když za ním stojí odpovídající obraz."
„Tak uveď alespoň jeden."
„Příklad ? Prosím. Na scéně před posluchači stojí člověk a mluví. Například herec. Říká tatáž slova, ale jednoho lidé poslouchají se zatajeným dechem, a druhého nevnímají. Slova jsou stejná, ale rozdíl - obrovský. Co myslíš ? Proč se to děje ?"
„Vždyť jsou to herci. Ti se dlouho učí, jedni jsou jedničkáři a druzí - nic moc. Na zkouškách se učí text, aby jej výrazně vyslovovali."
„Na škole je učí vžívat se do obrazu, co stojí za slovem. Pak se na zkouškách snaží jej reprodukovat. Pokud se herci podaří vytvořit neviditelný obraz za deseti procenty vyslovených slov, publikum jej bude pozorně poslouchat. A pokud se někomu podaří vložit obraz do půlky vyslovených slov, tak ho nazvete geniálním. Neboť jeho duše přímo mluví s duší publika. A lidé budou plakat, anebo se smát, protože pocítí všechno to, co chtěl vyjádřit herec. Tohle je tedy nástroj Velikého Tvůrce !"
„A ty, když něco říkáš, do jakého množství slov jsi schopná vložit obrazy ? Do deseti procent nebo do padesáti ?"
„Do všech. Pradědeček mě tak naučil." „Do všech ? Je to možné ?! Do všech slov ?!!" „Pradědeček řekl, že je možné vkládat obraz do všech písmen. A naučila jsem se vytvářet obrazy za každým písmenem." „Proč za písmenem ? Vždyť nemá žádný smysl." „Písmeno má smysl ! Za každým písmenem v sanskrtu jsou fráze, slova, v kterých jsou písmena také. A to je hodně dalších slov. Tak v každém písmenu je skrytá nekonečnost." „To je věc. A my jenom tak marně brebentíme slova." „Ano, dosti často se jenom tak říkají slova, která prošla tisíciletí. Prošla, pronikajíc časem a prostorem. A zapomenuté obrazy, které stojí za těmito slovy, i dodnes snaží se proniknout k našim duším. Chrání naše duše a bojují za ně." „A copak je to za slova ? Znám alespoň jedno z nich ?" „Znáš, myslím, stejně jako zvuk. Ale lidé zapomněli, co za ním stojí." Anastasia sklopila oči a nějakou dobu mlčela. Pak úplně tiše, skoro šeptem, poprosila: „Řekni, Vladimíre, slovo „bard"."
„Bard," řekl jsem.
Škubla sebou, jako by pocítila bolest, a řekla: „Ach, jak lhostejně a všednější vyslovil toto velké slovo ! Zapomněním a prázdnotou jsi foukl na chvějící se plamínek svíčky. Plamínek, přenesený přes staletí, a možná adresovaný tobě nebo někomu jinému, žijícímu dnes, dalekými rodiči. Zapomnění prvopočátku je zpustošením dneška."
„Co se ti nelíbilo na mém vyslovování ? A co souvisejícího s tímto slovem bych si měl pamatovat ?"
Anastasia mlčela. Pak tichým hlasem začala pronášet fráze, jakoby jdoucí z věčnosti:
„Ještě dlouhou dobu před narozením Krista žili na Zemi lidé, naši praotci, kteří se jmenovali Keltové. Svým moudrým učitelům říkali Druidové. Před jejich znalostí materiálního a duchovního světa se mnohé národy skláněly s úctou. V přítomnosti Druidů vojíni Keltů nikdy nesáhli po zbrani. Pro získání titulu základního stupně Druidů bylo zapotřebí dvacet let se individuálně učit u Velkého duchovního učitele - druidského kněze. Tomu, kdo dostal vysvěcení, říkali „Bard". Měl morální právo jít mezi lidi a zpívat. Pomocí slov vytvářet obrazy uzdravující duše. A svou písní naplňovat lidi Světlem a Pravdou.
Keltové byli napadeni římskými legiemi. Poslední boj se konal u řeky. Římané uviděli, že mezi keltskými vojíny chodí ženy s rozpuštěnými vlasy. Římští vojevůdci věděli, jsou-li tyto chodící keltské ženy přítomny, musí mít šestinásobnou početní převahu, chtějí-li nad Kelty zvítězit ! Ani zkušení římští vojevůdci, ani dnešní badatelé historici nemohou pochopit - proč ? A podstata tkví v těchto neozbrojených ženách s rozpuštěnými vlasy.
Římané postavili vojsko devětkrát převyšující počet Keltů. Přitlačená k řece se bránila poslední rodina Keltů. Stáli v půlkruhu a za jejich zády mladá žena kojila maličkou holčičku a zpívala. Mladá matka zpívala světlou, ne smutnou píseň, aby nevzbudila v duši děvčátka strach a smutek, aby s ní byly světlé obrazy. Když se holčička odlučovala od mateřské prsní bradavky, jejich pohledy se setkávaly, žena přestávala zpívat a pokaždé laskavě pojmenovávala dítě Bardou.
Zmizel bránící se půlkruh. Před římskými legiemi stál na stezce, vedoucí ke kojící ženě, zakrvácený mladý Bard s mečem v rukou. Otočil se k ženě, podívali se jeden na druhého a usmáli se. Zraněný Bard vydržel nátlak Římanů, až dokud žena nesešla k řece, položila maličké děvčátko do loďky a odrazila ji od břehu. A pak poslední silou vůle hodil vyčerpaný Bard k nohám mladé ženy svůj meč. Ona jej zvedla a v průběhu tří hodin nepřetržitě bojovala na úzké stezce s legionáři, aby je nepustila k řece. Legionáři byli unavení a střídali jeden druhého. Římští vojevůdci to udiveně pozorovali, ale nemohli pochopit, proč zkušení a silní vojáci nemohou způsobit ani škrábnuti na těle ženy ?
Ona bojovala čtyři hodiny. Pak shořela. Její plíce vyschly dehydratací. Z popraskaných krásných rtů, které nedostaly ani kapku vody, kouřila se krev. Když se pomalu spouštěla na kolena a padala, stačila ještě poslat slabý úsměv za loďkou s malinkou budoucí zpěvačkou - Bardou, kterou unášel proud řeky. A také za svým zachráněným slovem a obrazem, odlétajícím skrz tisíciletí k dnešním lidem.
Podstata člověka není jen v těle. Nesmírně důležitější a významnější jsou neviditelné city, dychtění a pocity, které se jen částečně odrážejí v materiálním světě jako v zrcadle.
Holčička Barda se proměnila v slečnu, pak ženu a matku. Žila na Zemi a zpívala. Její písně darovaly lidem jen světlé emoce a jako všeuzdravující paprsek rozptylovaly duševní smutek. Mnoho životních překážek a útrap se snažilo zhasit pramen tohoto paprsku. Neviditelné temné síly snažily se dostat k němu, ale nemohly porazit jedinou překážku - stojící na stezce.
Podstata člověka není v těle, Vladimíre. Vyčerpaný Bard poslal do věčnosti úsměv světla své duše, odrážeje světlo neviditelné lidské podstaty. A hořely plíce mladé matky, držící meč, kouřila se krev z prasklin jejích rtů, které pochytily světlý úsměv Barda...
A teď, uvěř mi, Vladimíre. Pochop. A uslyš zvonění neviditelného Bardova meče, který zdržoval nápor zla a tmy na stezce k duším jeho budoucích potomků. Vladimíre, vyslov ještě jednou, prosím, slovo „bard"."
„Nemohu... Zatím jej ještě nemohu vyslovit s náležitým významem. Časem jej určitě vyslovím."
„Děkuji za to, že jsi jej nevyslovil."
„Řekni, Anastasie, vždyť ty to víš. Kdo z žijících dnes je přímým potomkem té kojící matky a dívky - zpěvačky Bardy ? Vojína Barda bojujícího na stezce. Kdo na tohle mohl zapomenout, čí to je rod ?"
„Popřemýšlej, Vladimíre, proč v tobě vznikla tato otázka ?"
„Chci se na něj podívat, nebo na ně, kteří si tohle nepamatují. Nepamatují si své příbuzenstvo. Necítí."
„Možná že se chceš ujistit, že to nejsi ty - ten, který si nepamatuje ?"
„Co s tím společného... Chápu, Anastasie, neodpovídej. Ať o tom každý popřemýšlí."
„Dobře," odpověděla, zmlkla a dívala se na mě.
Také jsem nějakou dobu mlčel pod vlivem obrazu nakresleného Anastasií, pak jsem se zeptal:
„Proč jsi uvedla jako příklad právě toto slovo ?"
„Abych ti ukázala, jaké obrazy, stojící za ním, se brzy uskuteční v reálném životě. Tisíce kytarových strun se teď chvějí pod prsty dnešních bardů Ruska. Ještě tenkrát v tajze, když jsem po tom všem zatoužila, oni to vycítili první. Jejich duše... Zpočátku chvějící se plamínek zajiskřil jenom v jedné duši a zachvěla se slaboučká kytarová struna, pak to pochytily a ozvaly se duše ostatních. Brzy hodně lidí uslyší jejich písně. Oni - bardi - pomohou uvidět nový úsvit. Úsvit projasnění lidských duší. Uslyšíš jejich písně. Nové písně, jitřní."

[Adam]

Díky, Ašmü, to je nádherhný kousek z cedrů...

[mek onder]

Doufám,že jsi viděl ten obraz Adame - barde ;-)

[Adam]

Viděl, Meku :-) Díky i Tobě...