locki píše:Fakt se Ti nestava, ze kdyz treba jdes po meste a koukas po lidech s otevrenym srdcem, ze to nikdo nezaznamena a nereflektuje? Spousta lidi kolem "slysi", jsou-li dobre "osloveni" a mezi nimi je rada zajimavejch, kteri to maj v hlave v poradku.
![Mrknutí ;)](./images/smilies/icon_e_wink.gif)
Locki, přemýšlel jsem o Tvých slovech a musím čestně přiznat, že část smutků a pocitů osamělosti si způsobuji sám. Ne, jinak - vždycky si to člověk způsobuje sám, ale chtěl jsem říct, žes mě inspiroval k tomu, abych si prověřoval, zda si v tom tu a tam z nějakého důvodu nerochňám. Díky! Láskyplné vyzařování samozřejmě funguje, nejsem ho vždy schopen. Je třeba zmínit dva aspekty:
1) životní situace - jistě to znáš, někdy je období "blbec" a nebývá to jen den, často to může trvat i docela dlouho, procházíš něčím, co není dvakrát příjemné a čeho smysl nedokážeš v tu chvíli rozeznat, ačkoliv je ti jasné, že tam JE, a to zásadní. I pokud se tím nenecháš strhnout a udržuješ si odstup od depresivních nebo sebelitujících myšlenek, něco to s tebou dělá. A teď si vem, že - s důvěrou v onu smysluplnost, jež se později vyjeví - tomu čelíš s otevřenou náručí, děkuješ Prozřetelnosti za tu zkoušku, prostě to přijímáš nejlépe, jak umíš, což - co si budeme povídat - není běžný přístup, a postupně si uvědomíš, že se o tom nedá s nikým mluvit. 80 % běžné populace je diskvalifikováno hned na začátku, protože plné převzetí odpovědnosti za vše, co se mi děje (rozuměj převzetí odpovědnosti za vlastní osud), je jim cizí, obvykle projikují, hledají viníky vně, a budou tě v lepším případě utěšovat. Zbytek - a dejme tomu, že jsou to ti, s nimiž jsi více ve styku a kteří smýšlejí podobně jako ty (zákon přitažlivosti funguje) - nechce vždy slyšet o Tvých starostech, mají dost vlastních, a pokud přecejen s někým o tom mluvíš, nezřídka se stane, že čím víc řekneš, tím rozmělněnější to je, jako bys každým dalším slovem podstatu svého sdělení drtil na padrť. Ve vzácných případech se ti stane, že naznačíš a pak s někým na to téma mlčíš. A cítíš, že to mezi vámi plyne a to je dobrý pocit. No a za té výše popsané konstelace se prostě občas stane, že na tebe dolehne osamělost - nemůžeš o tom mluvit, neznáš smysl, nedohlédneš konce a máš pocit, že seš v tom sám. Není to pořád, ale přicházívá.
2) ti nejbližší - paradoxně (ale ono je to logické) nejnáročnější vztahy mohou být, a často bývají, s tvými nejbližšími, to bývají členové rodiny, popřípadě blízcí spolupracovníci nebo okruh nejbližších přátel. Ono je snazší láskyplně vyzařovat k anonymním tvářím na ulici než k tomu, s kým sdílíš jeden prostor X hodin v kuse. Tyto vztahy jsou vystaveny mnohem větší zátěži, také mají dlouhou historii a obě strany jsou mnohem citlivější na to kdo, co, kdy, komu, jak ... je tam větší náchylnost vykládat si jednání druhého osobně atd. atd. Takže se snadno může stát, že i s nejbližšími lidmi, které velmi miluješ, se v určitých fázích můžeš cítit osaměle.
O to lepší je, když tohle pomine a ty můžeš s radostí v srdci a harmonií v celé bytosti rozdávat světlo všemu a všem
![Úsměv :-)](./images/smilies/icon_e_smile.gif)