Vážení přátelé,
dovoluji si Vás s radostí upozornit na další titul z řady hermetických klasiků, a sice na dlouho očekávanou knihu
dovoluji si Vás s radostí upozornit na další titul z řady hermetických klasiků, a sice na dlouho očekávanou knihu
Papus: Základy tajné vědy
Tato kniha je jedním ze základních děl magické tradice Západu. Byla napsána jako učebnice, s jejíž pomocí se čtenář naučí odvozovat fakta a zákony z idejí (myšlenek Božích), takže mu dává podíl na tvůrčích silách kosmu... Neboť jen za účasti božských sil může být magie "svatou vědou"...
Přikládám Vám obsah knihy do souboru pdf a můj úvod ke knize, abyste si mohli udělat sami svou představu.
Přikládám Vám obsah knihy do souboru pdf a můj úvod ke knize, abyste si mohli udělat sami svou představu.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Po stopách Tajné vědy
Český hermetismus má kromě svých vlastních knih, na něž jsme všichni právem hrdí, a které pevně navazují na nit integrální hermetické tradice, druhý a bohatý zdroj – překladovou literaturu. Od dob našich předchůdců před více než sto lety, Adolfa barona Leonhardiho, Gustava Meyrinka a dalších, se čeští autoři pilně snaží přenést do naší země důležitá díla těch zahraničních spisovatelů, kteří, věrni hledání Pravdy, nechtěli poučit pouze vlastní národ, ale psali, aby potěšili každého žáka tajné vědy.
Skutečně žijeme obklopeni bohatstvím, ukrytým v knihách starých alchymistů, mágů, rosekruciánů, Eliphase Léviho, Stanislase markýze de Guaita, nověji Fulcanelliho, Eugéna Canselieta a Alexandera von Bernus. Jejich knihy doplňují živý oheň v našich nitrech a vedou nás dál v našem Díle.
Většina těchto překladů nevznikala nijak lehce; jsou mlčenlivými svědky nadšení svých tvůrců, kteří na nich často pracovali v noci, kdy jejich ostatní spoluobčané nevědomky pluli astrální plání, kolébáni utišujícími vlnami hlubokého spánku. Temnoty noci ale vždy ruší dvojí světlo – tlumené světlo svíčky, lampy a jasné, ničím nerušené a neomezené světlo intelektu, který zpracovává látku hermetických knih. Osvíceni tímto dvojitým světlem pro nás naši předkové ukládali Poznání do knih, které tiše čekají a budou čekat, až nevyzpytatelnou křivkou dospějí do rukou oprávněných žáků tradice…
Dá se tedy říci, že k našim předchůdcům máme jisté dluhy, neboť jsme naše úspěchy získali na základě jejich práce. A tento dluh, přesněji řečeno živý vztah, může být splacen jen vlastní prací naší generace. Neboť i my jsme a budeme dlužni Poznání dalším pokolením.
Papusova kniha Základy tajné vědy, kterou právě otevíráte, je jednou ze splátek na takový dluh. Papus (1865-1916), vlastním jménem Gérard Encausse, nejvýznamnější postava světového hermetismu v období fin de siècle, napsal její první verzi v roce 1888. Kniha francouzské čtenáře zaujala a vyšla na svou dobu v neobvykle vysokých nákladech. Víme, že byla v knihovně prvního českého martinisty Adolfa barona Leonhardiho, tušíme, že byla studována v první české hermetické společnosti, v martinistické Lóži u Modré hvězdy, a krátké ukázky z ní byly publikovány již v časopisech Sborník pro filosofii, mystiku a okultismus (1897-1907) a Nové Slunce (1903-1907).
Skupina hermetických badatelů, sdružená kolem jmenovaného Sborníku, navázala písemný styk se samotným Papusem. Stejně jako spiritistický spolek Flammarion vydal roku 1905 Papusovu knihu Člověk a příroda (separát ze Základů praktické magie), připravoval kolektiv Sborníku ve stejné době vydání Základů tajné vědy, a to pravděpodobně v překladu redaktora tohoto časopisu Emanuela Haunera (1875-1943). Papus dokonce poslal předmluvu k této knize, určenou přímo pro české publikum, ale z plánovaného vydání knihy nakonec sešlo. České hermetické hnutí se tehdy utápělo ve vnitřních konfliktech, které zakončil vnější rozkol – (první) světová válka. Uprostřed ní, 15. 10. 1916, zemřel i sám Papus.
S prvními roky míru se situace začala znovu zlepšovat. Nezmizela sice poválečná chudoba, ale národ nového Československa chtěl být poučen o věčné filosofii i o otázkách ducha. A tak nakladatel Bohumil Janda (1900-1982) pověřil nám už známého Emanuela Haunera, aby svůj překlad Papusovy knihy dopracoval a připravil jej k vydání v jeho nakladatelství Sfinx. Kniha začala vycházet na pokračování pod názvem Tajná věda; první díl roku 1920, druhý pak roku 1921. Přestože vydaný titul byl úspěšný (oba vydané díly byly brzy rozebrány a znovu dotištěny), bylo vydávání této knihy nakonec zastaveno. Dvě pětiny textu byly publikovány, zbytek překladu se ztratil. Nad Základy tajné vědy se zavřelo nebe téměř na dalších sto let.
Z pohledu historika je bezesporu zajímavé, že se o vydání Papusova díla neucházela Universalia, společnost československých hermetiků. V jejích seznamech vydané a připravované literatury bychom Papusova díla marně hledali, s výjimkou jediného, navíc nevydaného titulu, Papusova Cikánského tarotu.
Četní universalisté přitom Papusova díla studovali a prokazatelně používali. Pierre de Lasenic použil některé části Papusova Cikánského tarotu při psaní svého Tarotu, klíče k iniciaci (1938-1939), ve svých Egyptských hieroglyfech (1935) citoval jeho Elements de Lecture de la Langue Egyptienne. Svou úlohu na tom, že Universalia nevydala žádnou Papusovu knihu, mohl sehrát i fakt, že dr. Jan Kefer se k jeho dílu stavěl kladně, avšak poměrně kriticky. Keferovi, zaměřenému na celospolečenské uznání a vývoj magie, patrně Papusovo konzervativní pojetí nepostačovalo. Připomínám tu pouze stručný citát z jeho Theurgie magické evokace (1937): „Papus ve své Praktické magii neučinil pokroku proti starým pramenům.“
Ale nad Universalií a vybranou společností první republiky také zvolna zapadalo pomyslné slunce a její svět odvála druhá světová válka. Český hermetismus byl zraněn nacistickou diktaturou a posléze pronásledován komunistickým režimem. Ale ve skromných příbytcích československých hermetiků stále svítilo ono dvojité světlo, osvěcující obsah tradice.
Theofanus Abba ve svých textech Velké Dílo (1935), Kabala (1970) a Dopisy Paracelsovi (1938-1975) znovu cituje Papusovy práce La science secrète (1890), Kabala (1892) a dokonce i Základy tajné vědy, přičemž je přijímá velmi kladně.
Největším zastáncem a českým znalcem „Papusova“ francouzského hermetismu se však stává František Kabelák (1902-1969). V zachovalém sedmistránkovém fragmentu jeho knihy Astronomia magna vychází ve svém pojetí doslovně z Papuse (Základy tajné vědy, kapitola II.). Ze Základů tajné vědy a z Papusova Tarotu přejímá i schémata čtyř řádů pravdy, českým hermetikům důvěrně známá z jeho Magie diviny (5. úvodní kapitola k magii). V dosud nezveřejněných Egejských mysteriích Krásy (1962) navíc dodává, že jeho vlastní poznávací cesta, kterou spolu s Paulem Deussenem formuluje jako výstavbu teze a antiteze, ho vedla „prakticky především k uznání správnosti schematologie francouzské školy, jak jest vyučována Papusem“. František Kabelák přesto vnímal Papuse střízlivě a podle potřeby byl k němu místy i kritický.
Základy tajné vědy coby encyklopedie hermetismu samozřejmě lákaly překladatele, kteří z nich vybírali jednotlivá témata. Jedním z takových krátkých separátů je i strojopisný Seznam mistrů hermetické tradice, s nímž jsem se jako žák hermetismu seznámil v knihovně Vladislava Zadrobílka (1932-2010).
Současné české vydání Základů tajné vědy tedy završuje jejich cestu časem, která trvala dlouhých 110 let, i cestu prostorem z krásné Francie do neméně půvabných Čech. Krásným překladem Ivany Sůsové se uzavírá kruh, který nás spojuje s našimi předchůdci a spěje dál, do budoucnosti neznámých nám dnů. A protože budoucnost netvoří jednotlivci, ale principy, přál bych si, aby byla tato kniha příspěvkem k Vaší osobní hermetické praxi.
Skutečně žijeme obklopeni bohatstvím, ukrytým v knihách starých alchymistů, mágů, rosekruciánů, Eliphase Léviho, Stanislase markýze de Guaita, nověji Fulcanelliho, Eugéna Canselieta a Alexandera von Bernus. Jejich knihy doplňují živý oheň v našich nitrech a vedou nás dál v našem Díle.
Většina těchto překladů nevznikala nijak lehce; jsou mlčenlivými svědky nadšení svých tvůrců, kteří na nich často pracovali v noci, kdy jejich ostatní spoluobčané nevědomky pluli astrální plání, kolébáni utišujícími vlnami hlubokého spánku. Temnoty noci ale vždy ruší dvojí světlo – tlumené světlo svíčky, lampy a jasné, ničím nerušené a neomezené světlo intelektu, který zpracovává látku hermetických knih. Osvíceni tímto dvojitým světlem pro nás naši předkové ukládali Poznání do knih, které tiše čekají a budou čekat, až nevyzpytatelnou křivkou dospějí do rukou oprávněných žáků tradice…
Dá se tedy říci, že k našim předchůdcům máme jisté dluhy, neboť jsme naše úspěchy získali na základě jejich práce. A tento dluh, přesněji řečeno živý vztah, může být splacen jen vlastní prací naší generace. Neboť i my jsme a budeme dlužni Poznání dalším pokolením.
Papusova kniha Základy tajné vědy, kterou právě otevíráte, je jednou ze splátek na takový dluh. Papus (1865-1916), vlastním jménem Gérard Encausse, nejvýznamnější postava světového hermetismu v období fin de siècle, napsal její první verzi v roce 1888. Kniha francouzské čtenáře zaujala a vyšla na svou dobu v neobvykle vysokých nákladech. Víme, že byla v knihovně prvního českého martinisty Adolfa barona Leonhardiho, tušíme, že byla studována v první české hermetické společnosti, v martinistické Lóži u Modré hvězdy, a krátké ukázky z ní byly publikovány již v časopisech Sborník pro filosofii, mystiku a okultismus (1897-1907) a Nové Slunce (1903-1907).
Skupina hermetických badatelů, sdružená kolem jmenovaného Sborníku, navázala písemný styk se samotným Papusem. Stejně jako spiritistický spolek Flammarion vydal roku 1905 Papusovu knihu Člověk a příroda (separát ze Základů praktické magie), připravoval kolektiv Sborníku ve stejné době vydání Základů tajné vědy, a to pravděpodobně v překladu redaktora tohoto časopisu Emanuela Haunera (1875-1943). Papus dokonce poslal předmluvu k této knize, určenou přímo pro české publikum, ale z plánovaného vydání knihy nakonec sešlo. České hermetické hnutí se tehdy utápělo ve vnitřních konfliktech, které zakončil vnější rozkol – (první) světová válka. Uprostřed ní, 15. 10. 1916, zemřel i sám Papus.
S prvními roky míru se situace začala znovu zlepšovat. Nezmizela sice poválečná chudoba, ale národ nového Československa chtěl být poučen o věčné filosofii i o otázkách ducha. A tak nakladatel Bohumil Janda (1900-1982) pověřil nám už známého Emanuela Haunera, aby svůj překlad Papusovy knihy dopracoval a připravil jej k vydání v jeho nakladatelství Sfinx. Kniha začala vycházet na pokračování pod názvem Tajná věda; první díl roku 1920, druhý pak roku 1921. Přestože vydaný titul byl úspěšný (oba vydané díly byly brzy rozebrány a znovu dotištěny), bylo vydávání této knihy nakonec zastaveno. Dvě pětiny textu byly publikovány, zbytek překladu se ztratil. Nad Základy tajné vědy se zavřelo nebe téměř na dalších sto let.
Z pohledu historika je bezesporu zajímavé, že se o vydání Papusova díla neucházela Universalia, společnost československých hermetiků. V jejích seznamech vydané a připravované literatury bychom Papusova díla marně hledali, s výjimkou jediného, navíc nevydaného titulu, Papusova Cikánského tarotu.
Četní universalisté přitom Papusova díla studovali a prokazatelně používali. Pierre de Lasenic použil některé části Papusova Cikánského tarotu při psaní svého Tarotu, klíče k iniciaci (1938-1939), ve svých Egyptských hieroglyfech (1935) citoval jeho Elements de Lecture de la Langue Egyptienne. Svou úlohu na tom, že Universalia nevydala žádnou Papusovu knihu, mohl sehrát i fakt, že dr. Jan Kefer se k jeho dílu stavěl kladně, avšak poměrně kriticky. Keferovi, zaměřenému na celospolečenské uznání a vývoj magie, patrně Papusovo konzervativní pojetí nepostačovalo. Připomínám tu pouze stručný citát z jeho Theurgie magické evokace (1937): „Papus ve své Praktické magii neučinil pokroku proti starým pramenům.“
Ale nad Universalií a vybranou společností první republiky také zvolna zapadalo pomyslné slunce a její svět odvála druhá světová válka. Český hermetismus byl zraněn nacistickou diktaturou a posléze pronásledován komunistickým režimem. Ale ve skromných příbytcích československých hermetiků stále svítilo ono dvojité světlo, osvěcující obsah tradice.
Theofanus Abba ve svých textech Velké Dílo (1935), Kabala (1970) a Dopisy Paracelsovi (1938-1975) znovu cituje Papusovy práce La science secrète (1890), Kabala (1892) a dokonce i Základy tajné vědy, přičemž je přijímá velmi kladně.
Největším zastáncem a českým znalcem „Papusova“ francouzského hermetismu se však stává František Kabelák (1902-1969). V zachovalém sedmistránkovém fragmentu jeho knihy Astronomia magna vychází ve svém pojetí doslovně z Papuse (Základy tajné vědy, kapitola II.). Ze Základů tajné vědy a z Papusova Tarotu přejímá i schémata čtyř řádů pravdy, českým hermetikům důvěrně známá z jeho Magie diviny (5. úvodní kapitola k magii). V dosud nezveřejněných Egejských mysteriích Krásy (1962) navíc dodává, že jeho vlastní poznávací cesta, kterou spolu s Paulem Deussenem formuluje jako výstavbu teze a antiteze, ho vedla „prakticky především k uznání správnosti schematologie francouzské školy, jak jest vyučována Papusem“. František Kabelák přesto vnímal Papuse střízlivě a podle potřeby byl k němu místy i kritický.
Základy tajné vědy coby encyklopedie hermetismu samozřejmě lákaly překladatele, kteří z nich vybírali jednotlivá témata. Jedním z takových krátkých separátů je i strojopisný Seznam mistrů hermetické tradice, s nímž jsem se jako žák hermetismu seznámil v knihovně Vladislava Zadrobílka (1932-2010).
Současné české vydání Základů tajné vědy tedy završuje jejich cestu časem, která trvala dlouhých 110 let, i cestu prostorem z krásné Francie do neméně půvabných Čech. Krásným překladem Ivany Sůsové se uzavírá kruh, který nás spojuje s našimi předchůdci a spěje dál, do budoucnosti neznámých nám dnů. A protože budoucnost netvoří jednotlivci, ale principy, přál bych si, aby byla tato kniha příspěvkem k Vaší osobní hermetické praxi.
