FRABATO.CZ diskuzní fórum

Souhlas :)

Floxi, myslím si, že když se v tom přestaneš tak nimrat a začneš to dělat, tak uděláš nejlépe. Motor se ti rozeběhne vždy tím nejlepším směrem. Pokud začne za čas kouřit, tak změníš palivo, něco vyměníš a jede se dál. Tyto dílčí části cesty nepřeskočíš. Prozřetelnost tě bude vždy posunovat tím správným směrem. Být užitečný ostatním je krásná idea, ale nejdřív musí být jedinec užitečný sám sobě, jinak slepý povede slepého. A pomoc druhým také nemusí být tvým vrcholným cílem, může být naprosto odlišný. Vše nakonec končí u Prozřetelnosti, Boha, Otce...jak kdo To chce nazvat a to i bez křižácké války. Mimochodem historická křižácká tažení jsou na hmotné úrovni znázorněné vnitřní pochody duše k Bohu a tím, že ona Cesta byla a i dnes bývá špatně pochopena, vznikly tyto krvavé řeže na fyzické pláni.

Flox píše:Zkusím použít příměr. Představte si motivaci jako palivo do motoru. Motor může pohánět spousta tekutin a ono to pojede, ale po čase můžete zjistit, že to strašně kouří a okolí nemůže dýchat a trpí i samotný motor a jste nuceni opravit motor a zkusit zase jiné palivo. O něco lepší. Může to mít stejný efekt jenom to potrvá o něco déle. Nebo nepojedete tak rychle nebo motor bude vynechávat a jízdu si neužijete.

nevím jak jsi starý, jestli máš vlastní děti atd., ale je tu jedno téma společné nám všem a to smrt. ať už smrt našich nejbližších nebo nás samých, ba i život, který může být vnímán některými jako útrpný ze samé jeho podstaty a jeho ukončení by se mohlo zdát žádoucí, vždyť všude kolem nás je tolik bolesti a utrpení, bezohlednosti a nespravedlnosti.. tohle možná nevidí moc mladý člověk žijící v dobrých podmínkách, který je vcelku přirozeně trochu sobeček a nemá dost životních zkušeností, protože nevěnuje světu kolem sebe dost pozornosti, aby si všiml, jak jsou kolektiva, společnost, ba celý svět úzce provázány, ale s lety se to v ideálním případě mění. toto je velmi silný motiv, který člověku vydrží na celý život, protože když začne "správněji" žit (vytvářet méně bolesti=realizace idealu ahimsa a víc pracovat pro kolektivum), jako odměnu dostane to, že se zrychlí rozvoj jeho vnímání a čím víc vidí, tím víc je ochoten se v tomto angažovat. to zcela nepochybně ovlivní i způsob jakým chápe svůj vlastní duchovní vývoj a tedy i jeho praxe a jejich směřování.

Kuato: To, co píšeš, je zajímavé i pro mě samotného. Právě znovu řeším podobné téma. S postupem let si všímám, že když se stane něco, co omezí moji chuť pracovat s ostatními, všímám si, že proti přirozené “chuti se stáhnout” v čím dál kratších intervalech vyšlehne námitka typu “ale to by znamenalo, že nemůžeš s ostatními věci sdílet, nemůžeš jim pomoci” apod. Vlastně vidím, že se ego postupně přesunuje na úroveň “společného ega”, sdíleného ega, pocitu vzájemnosti, nebo jak to nazvat. Takže ta lidská oddělenost, kterou člověk ze začátku chápe jako svou osobnost, pomalu slábne, spojuje se s ostatními a s Bohem.

Už před lety jsi mně zaujal tím, že se člověk v životě napřed učí nebát se zemřít a poté nebát se žít. Je to vážně pěkně a jasně řečeno a teď i doplněno.

Kuato píše:tohle možná nevidí moc mladý člověk žijící v dobrých podmínkách, který je vcelku přirozeně trochu sobeček a nemá dost životních zkušeností, protože nevěnuje světu kolem sebe dost pozornosti, aby si všiml, jak jsou kolektiva, společnost, ba celý svět úzce provázány, ale s lety se to v ideálním případě mění.

V tomhle popisu bych se tak nějak dokázal najít. Do třiceti mi zbývá ještě několik let. Nic mě netrápí, opravdové stratosti nemám. Lepší zaměstnání si těžko umím představit a vydělávám o dost víc než zvládám utrácet. Rodiče a příbuzenstvo žijí tak nějak půl republiky daleko. A děti také nemám. Celkem spokojeně si bydlím ve věžáku a nemusím ani moc chodit ven. Ideální podmínky ke cvičení, ale zároveň také k tomu, že při troše nepozornosti se moje osobnost pěkně hnusně změní :-D :-D

Prozřetelnost člověka směruje správným směrem, ale mohou to být značně nepříjemné kopance. Např. nemoc, takže je člověk odkázán na pomoc druhých a prostě s nimi musí interagovat, také různé formy životních situací, kdy je někým podveden, ožebračen atd. :-D Ale nemusí se to projevit ihned. (a pak musí člověk opravit motor a zvážit změnu paliva).

Já jsem zastáncem proaktivního přístupu, protože nepřináší tolik utrpení. (sledování toho co do motoru leju a preventivní údržby motoru) A revize mojí motivace je proaktivní přístup. Dá se to i zařadit do introspekce a považovat za cvičení :-D

Arex píše:..Vlastně vidím, že se ego postupně přesunuje na úroveň “společného ega”, sdíleného ega, pocitu vzájemnosti, nebo jak to nazvat. Takže ta lidská oddělenost, kterou člověk ze začátku chápe jako svou osobnost, pomalu slábne, spojuje se s ostatními a s Bohem.

myslím, žes to popsal naprosto přesně! společné ego je dobrý pojem. je to takové synonymum pro pojem "egregor", když si to někdo neumí představit líp. i jak jsi zmínil ten "pocit vzájemnosti", to je přesně ono!. je tak snadné to přes něj nahlídnout o čem tady mluvíme. snad každý z lidí to zná, někdy to zažil, má vzpomínku..

a ano, člověk když se naučí správně koukat, aby to viděl, tak se zvětší svět (rozšíří perspektiva), ve kterém aktivně žije, který vnímá. puzzle světa, které si v hlavě skládáme, začíná mít poskládané větší ucelené bloky. a ony se dají se naciťovat, jsou inteligentní, mohou s námi mluvit, něco po nás chtít, udělat s námi obchod, stát se našim spojencem.. člověk pouhým zaměřením pozornosti jako by lezl nahoru nebo dolů po žebříku míry abstrakce. je hezké, jak se dá jednoduše mluvit o magii běžného života. zdánlivě jen stačí být pozornější vůči své vlastní každodennosti a ta se sama od sebe začne prohlubovat. ale ona je krom nutné pozornosti od nás požadována i účast, práce rukama, obětování druhým z toho, co jsme zvyklí kupit jen pro sebe, ať už je to čas, pozornost nebo zdroje. často též obětujeme slzy, to když je nám ukázáno, co jedni naši spříznění dělali nebo stále dělají druhým, muži ženám, dospělí dětem, bílí černým.. a my jsme znovu a znovu stavěni před volby, zda dokážeme v konkrétních životních situacích jednat čestně, i když u toho budeme krvácet.

Flox píše:V tomhle popisu bych se tak nějak dokázal najít. Do třiceti mi zbývá ještě několik let. Nic mě netrápí, opravdové stratosti nemám. Lepší zaměstnání si těžko umím představit a vydělávám o dost víc než zvládám utrácet. Rodiče a příbuzenstvo žijí tak nějak půl republiky daleko. A děti také nemám. Celkem spokojeně si bydlím ve věžáku a nemusím ani moc chodit ven. Ideální podmínky ke cvičení, ale zároveň také k tomu, že při troše nepozornosti se moje osobnost pěkně hnusně změní :-D :-D

Prozřetelnost člověka směruje správným směrem, ale mohou to být značně nepříjemné kopance. Např. nemoc, takže je člověk odkázán na pomoc druhých a prostě s nimi musí interagovat, také různé formy životních situací, kdy je někým podveden, ožebračen atd. :-D Ale nemusí se to projevit ihned. (a pak musí člověk opravit motor a zvážit změnu paliva).

Já jsem zastáncem proaktivního přístupu, protože nepřináší tolik utrpení. (sledování toho co do motoru leju a preventivní údržby motoru) A revize mojí motivace je proaktivní přístup. Dá se to i zařadit do introspekce a považovat za cvičení :-D

prostě takový ten život, kdy se mrhá časem a vyžírají staré zásluhy :o). jestli chceš popohnat kobylu, tak vykroč ze své komfortní zóny, proaktivní přístupe ;o). funkční palivo pro svoji praxi najdeš spíš ve sračkách světa než ve své slonovinové věži..

Kuato: To mi připomíná příběh o Siddharthovi. Původním buddhovi. Žil si v paláci a nic mu nechybělo. Pak se podíval mezi lidi a zjistil co je utrpení. A to v něm probudilo soucit k ostatním a stalo se to jeho motivací k hledání Pravdy.

Ovšem Siddharta měl v té době, pokud si jeho příběh dobrě pamatuji, již ženu a děti a ti s největší pravděpodobností brali jeho odchod jako zradu. Takže i když ho celý svět uznává, pro ně to je nejspis člověk, který je nechal na holičkách a šel sobecky za svým cílem.
Takže svůj život máš ve své moci jen pokud na tobě nikdo nezávisí.

kedrigern píše:Ovšem Siddharta měl v té době, pokud si jeho příběh dobrě pamatuji, již ženu a děti a ti s největší pravděpodobností brali jeho odchod jako zradu. Takže i když ho celý svět uznává, pro ně to je nejspis člověk, který je nechal na holičkách a šel sobecky za svým cílem.
Takže svůj život máš ve své moci jen pokud na tobě nikdo nezávisí.

máš pravdu v tom Siddhartovi - když odešel od své rodiny, určitým způsobem zhřešil. čas od času se člověku v životě objevi událost nebo rozhodnutí, které může vést ke stavu, kdy je někomu kolem něj (mohou být i nejbližší lidé) ublíženo. taková věc tě může zničit, pokud ji nezpracuješ a neintegruješ, nebo být tvým obrovským stimulem pro další život, pokud ji integruješ. může to být i zdrojem iniciace v magickém smyslu, nebo něco velmi blízkého. ve většině tradic jsou praxe "okrajového typu", které jsou velmi efektivní, ale i velmi nebezpečné. tak nebezpečné, že se o nich moc nepíše a nevyučujou se. často v nich figuruje smrt nebo sexualita, protože to jsou hraniční stavy pro individualitu běžného typu. ale někdy je najde samotný žák a je na něm, jestli jimi zkusí projít nebo ne. tyhle věci nejsou běžné a nedá se vyloučit, že otřes sebedefinice individuálního já může být jednou z požadovaných předpodmínek, které jejich výskyt v kladném smyslu ovlivňují.

Kuato píše:...nebo být tvým obrovským stimulem pro další život, pokud ji integruješ.

Bylo by prosím možné naznačit, jak prakticky integrovat takovéto podobné kontroverzní věci?

Kuato píše:...ve většině tradic jsou praxe "okrajového typu", které jsou velmi efektivní, ale i velmi nebezpečné.

Ihned se mi vybavilo několik směrů z Orientu, které by do této kolonky jistě spadaly. Bylo by však prosím možné uvést příklady těchto praxí, které by pocházely z židovsko-křesťanské tradice a byly proto víc typické pro střední Evropu?

RaE píše:

Kuato píše:...nebo být tvým obrovským stimulem pro další život, pokud ji integruješ.

Bylo by prosím možné naznačit, jak prakticky integrovat takovéto podobné kontroverzní věci?

je široké spektrum věcí, které se mohou kolem nás podělat. některá podělání jsou "jen trochu", jiná jsou obrovská (se škodama na životě). domnívám se, že jedna z věcí, která může pomoci nejvíc (těm, kdo jí jsou schopni) je určité odosobnění - přestat si hlavně klást za vinu, že tomu a tomu se stalo něco, protože MY jsme něco udělali špatně či nedostatečně, nebyli jsme přítomni, nezavolali, nepřijeli.. dokázat nahlédnout, že dotyční žijí primárně svůj vlastní život, v němž náš vliv je pouze dílčí a okrajový. trochu vyjímkou jsou situace v rodině, kdy třeba ve vztahu rodič a (malé) dítě je vliv rodiče mnohem větší. ale zase ne jediný - celý rod je vzájemně propleten a obraz je vždy širší než jen výňatek dvou lidí v něm. tedy určitý intelektuální nadhled. což samozřejmě neznamená, že na emoční úrovni nemůže protéct škopek slz. smutnění je zdravé a terapeutické - do určité míry. pokud se dlouhodobě rozpadá 60ti letá (už) babička, když umře její 90ti letá maminka, pak je to nejspíše známka, že její postoj není zcela zdravý..

RaE píše:

Kuato píše:...ve většině tradic jsou praxe "okrajového typu", které jsou velmi efektivní, ale i velmi nebezpečné.

Ihned se mi vybavilo několik směrů z Orientu, které by do této kolonky jistě spadaly. Bylo by však prosím možné uvést příklady těchto praxí, které by pocházely z židovsko-křesťanské tradice a byly proto víc typické pro střední Evropu?

troufám si říct, že to budou převážně praxe, které se vážou na dramatičtější změny v sebedefinici, což může být velmi blízko smrti (těla) - z východního ranku (byť ten není žádán) bych uvedl - chci vyvolat/uctít Šivu či Kálí homou, ale místo dřeva budu topit zvířecími či lidskými kostmi.. budu rituálně pracovat se rtutí či arzenem, včetně vnitřního použití. ze západního ranku - budu chtít vyvolat některého z andělů smrti - v rámci ritu obětuji teplokrevné zvíře, nebo pozřu přiměřené množství vhodného jedu (tinktura z oměje, rulíku..). ale i vyvolání některého z klasických planetárních andělů (které naivně vnímáme jakože jsou přece v pohodě) může být otřesný zážitek - to uvědomění vlastní nepatrnosti, toho jak někdo nebo něco může začít lusknutím prstů ohýbat celý náš svět, naše vnímání, může způsobit naši naprostou dezorientaci a rozpad jakékoliv vnitřní jistoty (že se mohu o cokoliv opřít), rozpad lidských hodnot a rámců..to vše jsou v podstatě otřesné zážitky.

v rámci spagyrické praxe sem budou spadat některé práce s kovy (většina je toxických) nebo animaliemi. i když tady zrovna to bude trochu složitější - i profánně můžeš extrahovat síru z nějakého kovu, když si přečteš návod nebo získáš vhodné rozpouštědlo a nic se nestane. ale když vystihneš podmínky (přijde inspirace, která ti přenastaví chápání a prožívání světa) tak stejná práce v tobě vyvolá dramatickou odezvu.