Skutečný Stav Věci

[marvin]

Skutečný Stav Věci

Pokud se nám někdy stane, že se rozčílíme nebo naštveme - pouze to ukazuje na to, že vznikl rozpor mezi naší představou, našim očekávání a Skutečným Stavem Věci. Emoce v nás vzniká jako následek konfliktu našich představ, projektovaných (bludných, iluzorních) názorů a reality.

Něco, co si myslíme, že "nějak je" ještě samo o sobě není ta příčina. Ale váha, kterou dáváme této představě - to, kolik jsme do toho vložili vlastní energie - se potom zákonitě střetává se skutečností a ukazuje nám, nakolik jsme se mýlili nebo měli "pravdu".

Pokud jsme hodně mimo, vznikne z toho výboj/emoce a ta nás rozhodí. V psychice se to odrazí jako nepohoda, jako primární informace ve formě emoce.

Není úplně důležité jít do hloubky proč a jak se tak děje, ale důležité je uvědomit si - že je naprosto zbytečné se rozčilovat. Neberte mě za slovo: Vyjádřit emoce, dát průběh (i negativní) emoci je důležité. Člověk v sobě nesmí nic dusit, to by bylo ještě horší. Při jízdě autem se někdy nejde vyhnout barvitým citoslovcím, ale podstatné je to uvědomění.

Cokoliv se nám stane a je to nepříjemné - tak to ukazuje na Skutečný Stav Věci. Je to něco, co se nám odhaluje v pravé podstatě.

Problém může být naše vnímání, chápání a porozumění.

Ale uvědomění si Skutečného Stavu Věci nám pomůže pochopit, že nemá smysl se rozčílit.

Zkusím napsat pár příkladů, abych nemluvil jenom v teoretických poučkách:

1/ Dojdu na smluvenou schůzku s někým, kdo nedorazí protože zapomněl, nebo se opozdil.
- mohlo by mě to rozčílit, ale Skutečný Stav Věci je: osoba nemá dostatečnou motivaci, zájem, nedává tomu dostatečnou prioritu, nevysvětlil jsem mu dostatečně, aby přišla. Pochopím.

2/ Dám někomu úkol, např. ženě, aby něco udělala a ona to neudělá - zapomene, nebo nebude mít dostatek času.
- mohl bych se naštvat ale pochopím Skutečný Stav Věci: Nezdůraznil jsem dostatečně jak důležité pro mně je, aby byl úkol splněn. A nebo úkol neměl dostatečnou prioritu. Opět pochopím a přizpůsobím se.

3/ Něco se mi nedaří - Ať už je to cokoliv.
- mohl bych být naštvaný, ale pouze se podívám na Skutečný Stav Věci: Nevěnoval jsem úkolu nebo práci dostatečné úsilí, čas a energii. Nesplnil jsem všechny podmínky pro uskutečnění záměru. Neměl jsem dostatek sil, prostoru a víry. Pravdou tedy zůstává, že jsem nemohl uspět.


A takto můžeme vystoupit ze systému skoro u čehokoliv. Nad Skutečným Stavem Věci by se dalo hloubat dlouhé hodiny. Hledat příčiny neúspěchu je nekonečná práce. Ale chtěl jsem zde spíše ukázat onen princip. Kdy se stanete skutečným pozorovatelem a prohloubíte své uvědomění. Přestanete být loutkou a postavičkou ze hry, ale budete skutečným hráčem, někým kdo ovládá sám sebe a je schopen pochopit a porozumět systému a hře.

Také nás to učí být flexibilní, vždy pružný, mladý a zdravý. Pokud správně pochopíme okolí a to co se děje, tak se můžeme přizpůsobovat. Měnit své názory, záměry, plány.

Je možné si na to vytvořit formulku, která se okamžitě a vždy spustí, pokud se na nás bude tlačit nějaká nepěkná a nepříjemná emoce - indikátor konfliktu našich představ a skutečnosti.

[zebyja]

To je moc pěkné zamyšlení. Rád bych to doplnil o trochu zemitosti, proto že mi to přijde trochu moc v mysli/emocích a chybí mi tam tělo.

Já to vnímám tak, že ego je iluze. Tedy, když naše iluze narazí na skutečný stav věcí a je tak ohrožena celistvost této iluze, nebo dokonce je iluze úplně roztříštěna, tak je tím vlastně ohrožena, či roztříštěna část našeho ega a to vnímáme jako utrpení. Vztek je pak jedna z možností jak se s tímto útrpením vyrovnat. Pokud z nějakého důvodu není v tu chvíli možné to rozdýchat, tak si myslím, že je vhodnější pláč. Ten méně stresuje ostatní a vyrovnání se s realitou je velmi rychlé v porovnání se vztekem, který utrpení často ještě zesílí. Rovnou říkám, že to co tvrdím já, se podle mě nevylučuje s tím co tvrdí Marvin, jen jsem to zobecnil.

Co mi tam chybělo je, že je dobré si uvědomit, že naše psychika závisí od zdraví našeho těla. Když budete mít vysoký kortizol tak je úplně jedno kolik let jste promeditovali, stejně budete mít panické ataky a stejně budou vaše emoce neovladatelné. Podobně se serotoninem, dopaminem, oxytocinem, ... Chci říct, že někdy se lidé snaží řešit své emoce pomocí přístupu: příště budu reagovat jinak. No ale důvod proč jsem neměl pod kontrolou své emoce nebo mysl byla také nerovnováha v mém těle ne jen v mé mysli nebo emocích.

Hodně velký vliv má například životospráva. Každý jsme jiný, jeden dělá na směny a není to na něm poznat, druhý je celý den rozhozený z toho, že musel vstát na budík. Jeden sní k obědu půlku dortu a je spokojený, druhému by z toho bylo týden zle. Chci říct je to trochu věda a musíme sledovat jaký vliv na nás má strava, doba kdy jsme vzůru, prostředí ve kterém žijeme, pracujeme a pohybujeme se v něm, ale bohužel i samotní lidé se ktrerými trávíme čas mohou být příčinou naší nerovnováhy, vše může mít vliv.

Neříkám zkoumejte co vás z rovnováhy vyvádí a co vede k ní a dělejte jen to co vede k ní; říkám zkoumejte co vás z rovnováhy vyvádí a co vede k ní a než cokoliv z toho uděláte, uvědomte si následky na základě vlastního poznání sebe sama a ne na základě názoru ostatních. To je totiž způsob jak vnímat skutečný stav věcí.

Je to zrádné, proto že naše ego prostřednictvím naší mysli je schopné mnoho věcí skrývat, konejšit nás iluzemi o nás i o světě a to vše má velký smysl, neboť nás to drží v příčetnosti. Pokud ale máme pocit, že si zhlediska rovnováhy vedeme dobře a můžeme si dovolit zkoušet nové věci, tak je dobré to dělat exaktně, abychom se vyhli tvorbě nových iluzí a namísto toho rozpouštěli ty staré vědomě planovaným jednánín, rozumem použitým proti vlastnímu egu/iluzornosti k vlastnímu sebepoznání, růstu ale i právě k přiblížení se k vnímání skutečného stavu věcí, které ovšem můžeme vnímat jako utrpení, pokud je to na nás moc a proto bychom se o to měli snažit v době, kdy to vklidu sneseme a dát si pozor na to, aby nás naše vlastní netrpělivost nenutila couvat zpět k nerovnováze, což se egu náramně hodí, že?

[marvin]

Ono vůbec ego je záludná věc. Podle některých náboženství, Buddhismu a Hinduismu je ego příčinou všeho utrpení. Odděluje nás od Boha, vytváří iluzi odpoutání a samostatnosti (čili osamocení, prázdnoty) od Boha.

[Conf]

(Nevím, proč je tento příspěvek až v 8. stupni, ale to je jedno.)

Z jiného úhlu pohledu: ego je nedostatek sebelásky.

Poslední dobou mi nevyšla v osobním životě určitá věc, o kterou jsem extrémně moc stál a z mýho pohledu jsem pro ni udělal absolutní maximum toho, čeho sem byl schopnej, a stejně to nevyšlo.

Nicméně přišel sem na to, že čím víc se zaměřuju na to, že mám rád sám sebe, tím míň a míň mi to vadí, tím menší je to zklamání, naštvání, frustrace. A v určitém bodu, kdy ta pociťovaná sebeláska už je opravdu velká - prostě se mám rád naprosto kompletně se vším všudy - tak ta určitá věc už mi pak vadí doslova na 0%, nevadí mi vůbec. Nepotřebuju ji.

Vím, že východní nauky nějakým způsobem učí, že touhy jsou vlastně špatné a jedny z příčin utrpení. Myslím, že je to proto, že člověk, který po něčem touží, tím podvědomě říká: já nemám rád sám sebe tady a teď, v mé aktuální situaci, já se budu mít rád až... dosáhnu toho, po čem toužím. Prostě touha je nedostatek sebelásky. Proto po něčem toužit je vlastně morálně špatné.

[marvin]

V osmém stupni proto, že kontakt s Akášou začíná více odhalovat Skutečný stav věci a to jak na tom opravdu jsme.

To co píšeš je moc pěkné. Ego je oddělení od Boha, iluze která nás izoluje a nakonec činí nešťastnými.

Pokud začneš opravdu skutečne a hluboce milovat sám sebe, tedy toho boha co v tobě dříme, přestane ti tolik záležet na dosahování osobních cílu a tedy zákonitě se budeš cítit šťastněji.

Milovat bezpodmínečne sama sebe znamená stoupnout si každý den před zrcadlo a dát si 10 z 10ti bodů. Tedy plný počet. Přijmout se takový jaký jsem. Tohle je dobré opravdu pravidelně provádět.
Ať se daří!

[Conf]

Milovat bezpodmínečne sama sebe znamená stoupnout si každý den před zrcadlo a dát si 10 z 10ti bodů. Tedy plný počet. Přijmout se takový jaký jsem. Tohle je dobré opravdu pravidelně provádět.

Chápu jak to myslíš, ale mně nejvíc paradoxně pomáhá pravý opak. Vůbec si o sobě nemyslet, že jsem nějakej mistr světa nebo "10 z 10", naopak, milovat sám sebe a svůj život a vše v něm i přes svoje zranitelnosti, neukojitelnosti, slabý stránky, negativní vlastnosti, neschopnosti, komplexy, problémy, který nejsem schopnej řešit, všechny ty fuckupy, kraviny, píčoviny co sem v životě spáchal, špatný rozhodnutí, atd atd atd. Prostě milovat sám sebe jako 0 z 10 nebo dokonce -1000 z 10.

[marvin]

Ano, stále si dáváš 10 z 10ti i když tomu říkáš -1000.
Kdy by sis dal -1000 tak se nenávidíš z hloubi duše tak moc, že na místě zahyneš (což není pravda).

Ale rozumím tomu. Jenom bych to nazval dokonalé přijetí sama sebe. A také je tam ta pokora, ten opak pýchy a ctižádosti.