FRABATO.CZ diskuzní fórum

To je moc pěkné zamyšlení. Rád bych to doplnil o trochu zemitosti, proto že mi to přijde trochu moc v mysli/emocích a chybí mi tam tělo.

Já to vnímám tak, že ego je iluze. Tedy, když naše iluze narazí na skutečný stav věcí a je tak ohrožena celistvost této iluze, nebo dokonce je iluze úplně roztříštěna, tak je tím vlastně ohrožena, či roztříštěna část našeho ega a to vnímáme jako utrpení. Vztek je pak jedna z možností jak se s tímto útrpením vyrovnat. Pokud z nějakého důvodu není v tu chvíli možné to rozdýchat, tak si myslím, že je vhodnější pláč. Ten méně stresuje ostatní a vyrovnání se s realitou je velmi rychlé v porovnání se vztekem, který utrpení často ještě zesílí. Rovnou říkám, že to co tvrdím já, se podle mě nevylučuje s tím co tvrdí Marvin, jen jsem to zobecnil.

Co mi tam chybělo je, že je dobré si uvědomit, že naše psychika závisí od zdraví našeho těla. Když budete mít vysoký kortizol tak je úplně jedno kolik let jste promeditovali, stejně budete mít panické ataky a stejně budou vaše emoce neovladatelné. Podobně se serotoninem, dopaminem, oxytocinem, ... Chci říct, že někdy se lidé snaží řešit své emoce pomocí přístupu: příště budu reagovat jinak. No ale důvod proč jsem neměl pod kontrolou své emoce nebo mysl byla také nerovnováha v mém těle ne jen v mé mysli nebo emocích.

Hodně velký vliv má například životospráva. Každý jsme jiný, jeden dělá na směny a není to na něm poznat, druhý je celý den rozhozený z toho, že musel vstát na budík. Jeden sní k obědu půlku dortu a je spokojený, druhému by z toho bylo týden zle. Chci říct je to trochu věda a musíme sledovat jaký vliv na nás má strava, doba kdy jsme vzůru, prostředí ve kterém žijeme, pracujeme a pohybujeme se v něm, ale bohužel i samotní lidé se ktrerými trávíme čas mohou být příčinou naší nerovnováhy, vše může mít vliv.

Neříkám zkoumejte co vás z rovnováhy vyvádí a co vede k ní a dělejte jen to co vede k ní; říkám zkoumejte co vás z rovnováhy vyvádí a co vede k ní a než cokoliv z toho uděláte, uvědomte si následky na základě vlastního poznání sebe sama a ne na základě názoru ostatních. To je totiž způsob jak vnímat skutečný stav věcí.

Je to zrádné, proto že naše ego prostřednictvím naší mysli je schopné mnoho věcí skrývat, konejšit nás iluzemi o nás i o světě a to vše má velký smysl, neboť nás to drží v příčetnosti. Pokud ale máme pocit, že si zhlediska rovnováhy vedeme dobře a můžeme si dovolit zkoušet nové věci, tak je dobré to dělat exaktně, abychom se vyhli tvorbě nových iluzí a namísto toho rozpouštěli ty staré vědomě planovaným jednánín, rozumem použitým proti vlastnímu egu/iluzornosti k vlastnímu sebepoznání, růstu ale i právě k přiblížení se k vnímání skutečného stavu věcí, které ovšem můžeme vnímat jako utrpení, pokud je to na nás moc a proto bychom se o to měli snažit v době, kdy to vklidu sneseme a dát si pozor na to, aby nás naše vlastní netrpělivost nenutila couvat zpět k nerovnováze, což se egu náramně hodí, že?

Ono vůbec ego je záludná věc. Podle některých náboženství, Buddhismu a Hinduismu je ego příčinou všeho utrpení. Odděluje nás od Boha, vytváří iluzi odpoutání a samostatnosti (čili osamocení, prázdnoty) od Boha.

(Nevím, proč je tento příspěvek až v 8. stupni, ale to je jedno.)

Z jiného úhlu pohledu: ego je nedostatek sebelásky.

Poslední dobou mi nevyšla v osobním životě určitá věc, o kterou jsem extrémně moc stál a z mýho pohledu jsem pro ni udělal absolutní maximum toho, čeho sem byl schopnej, a stejně to nevyšlo.

Nicméně přišel sem na to, že čím víc se zaměřuju na to, že mám rád sám sebe, tím míň a míň mi to vadí, tím menší je to zklamání, naštvání, frustrace. A v určitém bodu, kdy ta pociťovaná sebeláska už je opravdu velká - prostě se mám rád naprosto kompletně se vším všudy - tak ta určitá věc už mi pak vadí doslova na 0%, nevadí mi vůbec. Nepotřebuju ji.

Vím, že východní nauky nějakým způsobem učí, že touhy jsou vlastně špatné a jedny z příčin utrpení. Myslím, že je to proto, že člověk, který po něčem touží, tím podvědomě říká: já nemám rád sám sebe tady a teď, v mé aktuální situaci, já se budu mít rád až... dosáhnu toho, po čem toužím. Prostě touha je nedostatek sebelásky. Proto po něčem toužit je vlastně morálně špatné.

V osmém stupni proto, že kontakt s Akášou začíná více odhalovat Skutečný stav věci a to jak na tom opravdu jsme.

To co píšeš je moc pěkné. Ego je oddělení od Boha, iluze která nás izoluje a nakonec činí nešťastnými.

Pokud začneš opravdu skutečne a hluboce milovat sám sebe, tedy toho boha co v tobě dříme, přestane ti tolik záležet na dosahování osobních cílu a tedy zákonitě se budeš cítit šťastněji.

Milovat bezpodmínečne sama sebe znamená stoupnout si každý den před zrcadlo a dát si 10 z 10ti bodů. Tedy plný počet. Přijmout se takový jaký jsem. Tohle je dobré opravdu pravidelně provádět.
Ať se daří!

marvin píše:Milovat bezpodmínečne sama sebe znamená stoupnout si každý den před zrcadlo a dát si 10 z 10ti bodů. Tedy plný počet. Přijmout se takový jaký jsem. Tohle je dobré opravdu pravidelně provádět.

Chápu jak to myslíš, ale mně nejvíc paradoxně pomáhá pravý opak. Vůbec si o sobě nemyslet, že jsem nějakej mistr světa nebo "10 z 10", naopak, milovat sám sebe a svůj život a vše v něm i přes svoje zranitelnosti, neukojitelnosti, slabý stránky, negativní vlastnosti, neschopnosti, komplexy, problémy, který nejsem schopnej řešit, všechny ty fuckupy, kraviny, píčoviny co sem v životě spáchal, špatný rozhodnutí, atd atd atd. Prostě milovat sám sebe jako 0 z 10 nebo dokonce -1000 z 10.

Ano, stále si dáváš 10 z 10ti i když tomu říkáš -1000.
Kdy by sis dal -1000 tak se nenávidíš z hloubi duše tak moc, že na místě zahyneš (což není pravda).

Ale rozumím tomu. Jenom bych to nazval dokonalé přijetí sama sebe. A také je tam ta pokora, ten opak pýchy a ctižádosti.