Rutina v zivote, zivot v rutine..

[Kuato]

po ránu jsem přečetl tohle a pánovi hluboký respekt.. https://nazory.aktualne.cz/glosa-ted-vime-ze-maraton-lze-ubehnout-pod-dve-hodiny/r~12053412eea511e98776ac1f6b220ee8/

..Kipchogeho život je ta nejbanálnější rutina, jakou si dovedeme představit. Běhat, najíst se, vyspat, a tak pořád dokola. Znovu. Znovu. A znovu. Taková jednostrannost jistě člověka vede k úvahám, zda si svůj cíl, pro který obětuje všechny ostatní možnosti, vybral správně. Zda ten za to všechno stojí. I to je téma, k němuž by měli náboženští mystici minulosti co říci. Bez výjimky pěstovali život pro dnešního člověka neskutečně rutinní, obyčejný, jednostranný, zaměřený jako šíp...

prostě není podstatné, zda je navenek život bohatý nebo velmi jednoduchý až minimalistický, ale zda tam uvnitř je usebrání a koncentrace na nějaký cíl nebo roztříštěnost zájmů a pozornosti.

[gooolem]

Myslim si ale, ze pokud usebrani a koncentrace miri k nejkemu cili, tak u nej taky konci. Pokud je cilem beh, konci cela cesta u behu. Dal se clovek nehne. Mystikove meli a maji za cil Boha a tak tak taky konci. Tim chci rict, ze ne jen na vnejsim, ale i na vnitrnim zivote zalezi, KAM ho nasmerujeme, ne ze ho JEN nasmerujeme.

[zebyja]

Nevím jestli přímo rutina, ale jistá pravidelnost, rytmus je velmi nápomocný při uzemňování a tedy i při realizaci čehokoliv.

[marvin]

Mě napadá v souvislosti s tímto jiná filozofická otázka, resp. úvaha. Pokud si vybereš nějakou činnost, ať už je to sport, nebo něco jiného a chceš se v tom zdokonalovat - tak to budeš pravděpodobně dělat každý den pořád a pořád dokola. Ale pak se ti za nějaký čas stane, že narazíš na limity. Vztáhnu to na ten sport, ale týká se to jakékoliv jiné činnosti. Budeš běhat třeba jenom 5 km a budeš schopný ten čas ze začátku hodně zlepšovat. Ale za nějaký ten rok,dva, (nebo možná mnohem dřív) zjistíš, že už se dál nezlepšuješ. Že jsi narazil na svoje hranice. Tak to začneš vymýšlet jinak, protože tvoje tělo už jednoduše větší výkon nedá. Svaly nedokážou dát víc síly, šlachy se nebudou už rychleji smršťovat a napínat, takže tam se nedokážeš posunout. Navíc v tom bude hrát roli tvůj věk, mezi 20-35lety budeš na vrcholu fyzických schopností a potom už se to začne "zhoršovat". Samozřejmě budeš mít víc zkušeností a větší know-how, ale tělo už ti víc nedá. Pak přijdou výrobci s lepší botou, auta tě začnou laserem navádět, abys měl lepší čas, ale tělo máš pořád stejné.. Zlepšíš výkon o 3-5% a uděláš rekord, ale tělesně se už neposuneš. Každý pokrok už bude trvat roky a bude to v řádek procent, nebo možná jenom desetin procent.

Na tuhle věc myslím teďka poměrně často. Třeba v posilování, nebo kondičce, plavání, jízdě na kole. Vždy narazíš na mantinel v podobě tělesných limitů. A co pak?

To stejné bude platit i v duchovních disciplínách? Bude tvoje meditace omezena? Někdy to tak je. Např. víc jak hodinu, dvě nedokážeš držet koncentraci při pozorování myšlenek (jenom příklad) atd.

Tohle psaní nemá mít nějaký jasný závěr, je to jenom myšlenka, úvaha. Snaha o celkový náhled a nadhled na věc. Jak si (vtipně) naplánovat život. Rozvrhnout síly. Stanovit priority a cíle. Když vím, že mám někde limity a už pak není efektivní roky pilovat disciplínu, abych se zlepšil o pouhé jedno procento.

Toť moje troška do mlýnku :-)

Ať se všem moc daří!

[Kuato]

dobrá úvaha, Marvine :o), a logická. tím spíš, že duchovní růst není sportovní disciplína, nedá se jednoduše měřit, na to je to příliš organické, někdy i chaotické - jako život sám. nechci být heretikem, když už se nacházíme na magickém fóru :o), ale IMHO vlastně ani není jistota, že naše praxe a experimentální pokusy, které většina z nás v různé míře dělá, jsou z objektivního hlediska důležité nebo spásné. vzpomínám si na povídku ze života Buddhových žáků Mogallany a Sariputty - Buddha je vnímal jako své jedny z nejpokročilejších, sobě si rovné a přitom vnějškově to tak vůbec nevypadalo - Mogallana měl obrovské siddhi - jasnovidný, uměl navštěvovat sféry, levitovat..., Sariputta neměl žádné. a přesto Buddha nikdy neřekl, že by byl M. napřed.. přesto! sám věřím, že má. někdy mám splín, že mě to stálo už 20 let a nemám pocit, že přes drobné dílčí úspěchy bych se zásadně hnul, ale znovu se vracím k VÍŘE, že to smysl má a z celého srdce doufám, že tahle moje víra bude jednou "velké aspoň jako hořčičné semínko" a zažehne ve mě něco, co bude jako hořící sloup a transcenduje celé moje bytí.

myslím, že každý z nás naráží na limity, které právem zmiňuješ, že má pochybnosti, jestli není třeba ve slepé uličce, do toho blížící se pocit marnosti a osamění doprovázející přibývající léta, ztrátu rodičů a další bolavé životní události. přesto co nám zbývá, než zkoušet jít dál, třeba s jiným přístupem, což kupodivu i ze stejné praxe dostane mnohdy zcela jiné výsledky. nedá se vrátit do fáze, kdy se o nic nestaráš a jsi jako obyčejný člověk/zvířátko, dá se jen znovu a znovu usilovat. mi pomáhá (abych se nezbláznil), když se snažím víc obracet k Božskému, jako by to byl můj průvodce a rodič, který se zase obrací ke mě skrze svět, běžné události, které se snažím číst, i když mi to moc nejde. vidím, že svět je složitý, neuvěřitelně komplexní a já sám v něm jsem jen naprosto nepatrné zrnko prachu. to přesto hraje svoji malou roli - ba celou řadu rolí pro různé lidi. a oni zase pro mě. a v tu chvíli, kdy se vztahuji k druhým a vidím, jak spolu sdílíme kousky svých životů, pak bývám šťasten a mám pocit, že se dotýkám něčeho důležitého. přitom to mohou být i drobnosti typu úsměv na paní na nádraží, která mi prodá lístek na vlak, nebo škádlení kolegyň v práci, pranice s dětma.. a někdy, když se nadýchám dost sirných výparů v laboratoři :o), tak bych až řekl, že všechny ženy od té nejmenší doma, po starou a vráščitou močí smrdící bezdomovkyni v parku jsou jen Ona, se kterou vedu v různých podobách náš nekončící dialog a kterou se snažím poznat a milovat a Ona to ví a zkouší mě, jestli jsem dost pozorný, abych si Jí všiml a jestli můj cit má vůbec jakou váhu. a když se přetvařuje a vyzývá mě a pokouší..někdy bych ji zabil krumpáčem (modří vědí :o), ale zase by vykoukla z poza jiného rohu, měla by nasazenou jinou tvář a náš tanec by jen pokračoval..

tím chci říct, že bychom neměli zapomínat, že naše meditace a cvičení nejsou než (v lepším případě ritualizované a zavedené) koncepty a techniky, kterýma se zkoušíme přiblížit se tomu skrytému Velkému Živému, co prostupuje celý svět, ale naše úsilí o "sebeoživení" musí být tak velké, aby prostoupilo celý náš život i mimo meditační polštářek, aby to bylo plně ono. ne vždy se nám to daří, ale Staří psali, že každé úsilí na této naší cestě, kterou jsme si vybrali, se počítá a nebude zapomenuto. takže i když mi večer nejde meditace, stejnak než půjdu spát, mohu přivonět ke spící dcérečce jak krásně voní a přikrýt ji peřinkou, když se odkopala, a zaběhnout ještě jednou přiložit do peca (i když už jsem třeba jenom v trenkách a do kotelny musím přes venek), aby se ohřála v zásobníku voda v topení a nastavit na ráno termostat, aby žena až bude vstávat dřív než já měla v kuchyni teplo.

[marvin]

Hele s tím sportem jsi ale začal ty:-) Já jsem jenom navázal. Ale samozřejmě, jak ve sportu - jsou disciplíny, které se dají snadno a výborně měřit (čas, délka, rychlost ..atd), ale pak jsou ty, které nelze jednoznačně poměřovat - počínaje všemi ART disciplinámi, umělecké krasobruslení, gymnastika, skoky do vody, ale i třeba bojové sporty, kdy zápas nekončí na K.O., ale na body. Tam všude je nějaký lidský faktor, který rozhoduje - sudí, rozhodčí a ti jsou všichni velice velice subjektivní (ať si kdo chce co chce říká, málo kdy s nimi člověk může souhlasit:).

Takže hermetismus a vůbec duchovní život, pokud bychom ho chtěli měřit patří k těm disciplínám, které se budou moci poměřovat pouze subjektivně. Limity pak budeš pociťovat sám. Stejně tak jako pokroky - tam ti žádný rozhodčí nepomůže:-) Samozřejmě, některé věci jsou vidět navenek - ale jak jsi napsal příklad povídky, nemusí to tak nutně být.

Jinak ten limit sám o sobě by právě neměl vést k nějaké sklíčenosti nebo depresi. Ze začátku se to tak může zdát, a bude se to tím víc stávat, čím je člověk orientovaný na výsledek a na úspěch. Pokud si dám za cíl být nejlepší na světě v "něčem", tak ten limit, ta hranice a bariéra ve mě bude vzbuzovat velice nelibé pocity a bude to velký "problém" (samozřejmě subjektivní).

Pak tu máš lidi jako David Cooperfield, který dělá celý život jedno a to samé a dotáhne to k dokonalosti, věnuje tomu všechen čas, prostě dá tomu všechno. A pak by někdo mohl říct jestli to stojí za to? Pro něho určitě ano a pro všechny ostatní, kteří v něm vidí to, co realizoval je to správně. Určitě i on narazil na limity a nutně si musí pomáhat pomůckami, jenomže rozvinul své schopnosti na maximum. Za což obrovský respekt:)

A jinak ano, úsměv lidí dokáže dát tolik jako málo co a přitom to nic nestojí.

Mě se poslední dobou často stává, že přijdu do práce a mám absolutně nevýslovnou a naprosto bezdůvodnou radost. Mluvím s lidmi, každého rozesměji, všude vnáším radost, mír a pohodu. Rozptyluji stres z práce, obavy z budoucnosti a jenom tak koexistuji. S problémy si moc hlavu nelámu, je to jenom práce, která začíná a končí v jasnou dobu, takže se ji věnuji jak to jde, za to jsem placen - ale víc mě to netrápí. Přemýšlím, proč se to tak děje, že někdy je od rána člověk tak výborně naladěný a nejenom to, přenáší to na druhé. Rozšiřuje tu vibraci, lidi ho zdraví a jsou rádi, že ho vidí. Přikláním se k tomu, že je to tím - že si vyřešíš vnější a vnitřní problémy, usmíříš se sebou a ostatními, jak navenek tak uvnitř a žiješ svou opravdovost. Jsi opravdový, upřímný a máš zájem o lidi. Když se s nimi bavíš a zeptáš se jich jak se mají, tak tě to opravdu zajímá. Při každé otázce si představíš už automaticky samovolně jejich rodinu, děti, manželku, jejich domov - byl jsi u nich na návštěvě - jestli rekonstruují, jestli v pořádku vychází se sousedy a co v práci a co sport, daří se? Opravdu tě to upřímně zajímá, nestaráš se o nic, jenom plyneš a žiješ svůj život a zároveň ten jejich. Sdílíš tu přítomnost a podle mě je to cítit.

Pak přijdeš domu, sedneš na kolo a jdeš se projet, protože je venku tak nádherně a zrovna teď jsou možná poslední teplé dny před zimou. A můžeš jet na krev a podávat výkony, pokud jsi v tréninku - ale vracíme se na začátek debaty - budeš se zlepšovat jenom do určitého limitu a pak ti dojde, že ten sport bys měl dělat jenom pro sport.

Ještě se naposledy vrátím k tomu běžci a (omlouvám se) ke sportu. Když začneš například chodit do posilovny a začneš nabírat hmotu, tak za chvíli narosteš. Buď objemově, nebo můžeš pak trochu sekat a výrýsovat se, ale pořád to bude klasický bodybuilding. Budeš se cítit dobře a ego ti poroste (může to být dobře, ale má to svá úskalí). Jdeme dál. Myslíš si, jak na tom nejsi dobře, ale pak chceš zkusit další sport - zjistíš, že třeba na snowboardu ti ty svaly moc nepomáhají. Zvedneš na dřep metrák, ale když se postavíš na prkno, tak ti chybí vnitřní svalstvo, které drží trup a dělají stabilitu rovnováhu. Tak začneš trénovat tohle, zlepšíš se, ale jdeš dál. Jsi dobrý na hrazdě a cítíš se velký a silný, ale zkusíš crossfit, který je obrovsky o kardiu a zjistíš, že jsi na tom velice bídně. Budeš dělat crossfit nějakou dobu a tvoje hrazda půjde do kytek :-) A na závěr zkusíš horolezit a všechno můžeš zahodit, protože tam používáš zase úplně jiné sestavy svalů hahaha. Tak nějak vidím toho běžce. 50kg černůšek v botkách, který má neskutečné kardio, když běží tak ani nemusí otevírat pusu protože má tolik hemoglobinu, že jeho tepny jsou doslova nacpány kyslíkem .. prostě sranda. Je to extrém v jedné disciplíně a pro mnohé vzor, ale kde je rovnováha? ..jenom tak na úvahu.

Ty sporty mě naučily, že když se posuneš v jednom směru, tak nesmíš zapomínat na ostatní. Meditace je hezká, ale co další věci? Být pořád ve středu, posunovat další discípliny. Nezavírat oči před dalšími výzvami a zkusit se rozvíjet ve více směrech.

Ve sportech se naučíš hledět na výživu. Na tělesnou výživu. Začneš vynechávat špatné potraviny a budeš odborníkem na nutrienty. Ve tvém okolí nebude nikdo, kdo by věděl o jídle více než ty. Staneš se odborníkem a budeš v tom nejlepší. ALE nebudeš se cítit tak dobře. Proč? Protože zanedbáš duševní potravu, nebo do húř duchovní výživu. Nebudeš komplexní. Vztahy budou špatné (lidi se ve tvém okolí budou cítit nejistě - "oh, on jí moc zdravě!") tvá duše bude strádat. Takže znova, začneš přemýšlet o svých emocích a vztazích a něco proto uděláš. Najdeš si čas na kolegy a přátelé, budeš se jim upřímně věnovat a začneš se cítit lépe. Rodičům začneš pomáhat s rekonstrukcí a protože máš hodně dovolené a šéf tě nutí si ji vybrat, tak si vemeš všechny pátky do konce roku volno a budeš jezdit za svými rodiči a pomáhat jim jak je to jenom možné, protože to potřebují, zaslouží si to a nejvíc to pomůže tobě samotnému. A najednou se cítíš jinak, tvá duše se cítí obrozena, je nasycena. A co duch (a taky Duch?). Musíš přemýšlet a vnímat své nejniternější city. Né emoce, ale idee. Potřebuješ se bavit. Ale ne chodit na flámy, ale potřebuješ rozvíjet ducha. Začneš číst něco co tě opravdu baví. Třeba fantasy, sci-fi nebo duchovní literaturu. Najdeš si nějakého koníčka, třeba virtuální světy, které naplní ducha. Zapneš si třeba počítač na hodinu a zahraješ si hru, která tě naplní a pak se věnuješ dál povinnostem.

Jsme prostě komplexní bytosti a život je komplexní záležitost.

Ono to vypadá, že zjednodušuji, ale i ten maratonec si musel všechny spektra svého života vyřešit, aby se mohl zacílit na ten výkon a rekord.

Tak snad jsem moc nenudil, třeba to někoho inspiruje.
Ať se nám moc krásně daří a nezapomínejte dělat všechno s Pokorou a Láskou, protože bez těchto dvou věcí nemáme opravdu z hola nic :-)

[Kuato]

no, já sám toho moc nenasportuju, nebudu-li do toho počítat štípání dříví, rytí zahrady a protahování se na stromě, když trhám na podzim jabka, ale vymámil jsem z Tebe nejspíš Tvůj nejdelší příspěvek, cos kdy napsal a má hlavu a patu a ještě je plný laskavosti a dobré nálady. to nelze než pochválit a přidat odkaz na jeden Minaříkův článek o radostivosti :o) - https://aeon-sun.webnode.cz/l/proc-vyvijet-radostnou-naladu/