Budoucnost a předtuchy smrti

[Cagliostro]

Když jsme se v jiném tématu bavily o smrti, napadlo mně toto téma. Souvisí zde náš odud (jaký jsem zlý, dobrý), a předtucha smrti:

Karel XI., otec znamenitého Karla XII., byl jedním z nejpřísnějších, ale zároveň i nejmoudřejších toho času švédských králů. Vyznamenával se osvíceností, osobní statečností a ráznou povahou, nedopouštějící fantasii. Jedenkráte v pozdní podzimní večer král seděl v županě a střevících před velkým ohništěm ve svém kabinetě v Stockholmském zámku. Kolem něho stáli jeho dvorní páni: hrabě Brage, těšící se jeho milostivé přízni a Dr. Baumgarten, který zahrával si na svobodomyslného a přál si, aby lidé a o všem pochybovali kromě mediciny. Král zavolal jej toho večera, aby se s ním poradil stran svého zdraví.

Přiblížila se noc a král vůči svému zvyku nedával jim znamení ku vzdálení se. Skloniv hlavu a zádumčivě upřev oči do ohně, seděl ve hlubokém mlčení, jsa patrně stísněn společností a přece boje se zůstati samoten.

Hrabě Brage velmi dobře pozoroval, že jeho společnost není tuze vítaná a nejednou projevoval svůj nepokoj vzhledem k tomu, aby jeho veličenstvo nezapudilo dlouhým bděním spánek, ale pokyn králův zadržoval jej v komnatě. Doktor zase hovořil o tom, že jest dlouhé bdění zdraví škodlivo, ale Karel XI. zahuhlal skrze zuby: „Zůstaňte, nechce se mi ještě spáti.“

Hosté snažili se zavésti hovor a různých předmětech ale záhy vyčerpali veškerý svůj materiál. Bylo očividno, že král byl v jedné z nejpochmurnšjších nálad duše, a v podobných okolnostech postavení dvořanů bývá velmi obtížné. Hrabě Brage, předpokládaje, že zádumčivost králova úzce souvisí se ztrátou jeho choti, zahleděl se několik minut na podobiznu královny, visící v kabinetě, a pak zvolal s těžkým povzdechem:

„Jak věrná jest tato podobizna! Jaký to majestátní a zároveň něžný výraz obličeje!“

„Dosti!“ přerušil jej král, tušící vždycky urážku, kdykoliv se v jeho přítomnosti proneslo jméno královny.

Na to vstal a jal se přecházeti po komnatě, aby utišil své ohnutí, a pak zastavil se u okna, z kteréhož bylo viděti na dvůr. Noc byla temná. Na nebi zářila prvá čtvrt měsíce.

Palác, v němž žijí nyní švédští králové, nebyl ještě dokončen a Karel XI., položivší základ k němu žil ještě ve starém paláci na vrcholu Riierholmu, s něhož otevírá se vyhlídka na jezero melarské. Kabinet králův nalézal se na konci paláce a téměř proti ohromnému sálu, v kterémž shromažďoval se sněm, když mu bylo vyslechnouti vůli královu.

Okna sálu v tomto okamžiku zdála se býti jasně osvětlena. To krále podivilo. Zprvu se domníval, že to jest odraz pochodně některého služebníka. Ale což mohl dělati v takovýto nevhodný čas v sále, který od pradávna již se neotvíral? Ba, i světlo bylo velmi jasné, než aby mohlo býto připsáno pochodní služebníkově. Spíše bylo možno hádati na požár, ale nebylo viděti dýmu, okenní rámy zůstávaly celé, nebylo slyšeti nějaký praskot, vše ukazovalo na osvětlení sálu.

Karel XI. hleděl chvilku na tato okna, nemluvě ani slova. Zatím hrabě Brage chtěl již zazvoniti, aby přišlo páže a sdělilo o příčině podivného světla, ale král hraběte zastavil.
„Půjdu sám do sálu“ pravil.
Hosté viděli, jak zbledl při těchto slovech a jak na jeho obličeji spočívala hrůza. Pevným však krokem obrátil se ke dveřím, za ním následovaly hrabě Brage a doktor, každý držel v ruce rozžehnutou voskovou svíci.
Klíčník, u něhož byly uloženy klíče od sálu již spal. Baumgarten jej probudil a jménem krále mu přikázal, aby ihned otevřel dveře do sněmovního sálu. Sluhu bezděky tento neočekávaný rozkaz překvapil: v okamžiku byl oblečen a kráčel za králem se svazkem klíčů. Nejprve otevřel dveře gallerie, sloužící za předsíň. Král vstoupil, ale jaké bylo jeho udivení, když uzřel, že stěny jsou potaženy černým suknem.

„Kdo to přikázal?“ tázal se hněvivě.
„Vaše Veličenstvo, na kolik mně známo, nikdo nevydal podobného rozkazu“, odvětil stísnění klíčník. „Naposledy, když jsem otevíral gallerii, byly stěny jak obyčejně obity dubovými prkny.“
Král rychlými kroky prošel téměř tři čtvrti gallerie. Hrabě a kličník jej následovaly, kdežto lékař jaksi zůstával pozadu.
„Nechoďte dále, Vaše Veličenstvo!“ vzkřikl kličník. „Dám si hlavu utíti, že se zde děje něco tajemného. V tuto hodinu... od smrti královny, Vaší choti, dějí se prý zde tyto věci. Spas nás Hospodin!“
„Půjdeme,“ řekl král pevným hlasem, zastavuje se u velkých dveří sálu. „A ty rychleji otevírej dveře.“ A kopl při tom nohou do dveří.
Kličník třásl se tak, že nemohl trefiti klíčkem do zámku.
„Starý voják a chvěje se!“ pravil Karel krčeje ramenoma. „Nu, hrabě, buďte vy chrabřejší a otevřete tyto dveře.“
„Králi,“ odvětil hrabě, krok odstupuje, „přikažte mně jíti přímo před německé neb dánské dělo, a já poslechnu Vás bez rozmýšlení, ale nechtějte, abych kráčel proti samému peklu.“
Král vytrhl klíč z rukou kličníka. „Vidím,“ řekl opovržlivě, „že mohu počítati jen sám na sebe.“
A dříve než jeho průvodci mohli jej zadržeti, otevřel téžké dubové dveře, a se slovy: „S námi Bůh“ vstoupil do rozlehlého sálu.
Jeho tři průvodci, povzbuzeni zvědavostí, jež přemohla v nich strach a možno také, že stydíce se zůstaviti krále samotna, vešli za ním.
Ohromný sál byl osvětlen množstvím pochodní a včecek obestřen byl černými rouchy. Dole u stěn rozvěceny německé, dánské a moskevské prapory, trofeje to vojínů Gustava Adolfa, uprostřed, připevněn vyl švédský prapor, zastřený smutečním flo'rem.
Na lavici seděl veliký sněm. Čtyři ministři seděli na svých místech.
Všichni byli černě oděni a toto množství oblyčejů, odrážejících se od temného pozadí, činilo jakýsi hrůzný dojem, tím více, že čtyři svědkové této hrůzné scény nemohli rozeznati mezi těmito osobami ani jednoho známého.

Na vysokém trůně, s kteréhož král obvykle mluvil ku sněmu, ležel zkrvavený trup v královských odznacích. Na pravo od něho stál chlapec v koruně a se žezlem v ruce, na levo tlustý člověk, bledý jako přízrak, opíraje se levou rukou o trůn. Byl oděn slavnostním pláštěm, jaký nosívali správcové království švédského, prve než Gustav Vaza změnil tuto zemi v království. Proti trůnu kolem dlouhého stolu sedělo několik lidí s nevlídními obličeji, v dlouhých černích oblecích, jsouce dle všeho soudci. Na stole ležely veliké folianty a několik pergamenových závitkův. Mezi trůnem a lavicemi viděti bylo špalek, pokrytí černým suknem a vedle něho sekyru.
Nikdo v celém tom hrozném shromáždění nezdál se přítomností Karla XI: a jeho tří společníků pozorovati. Vstoupivše do sálu, nemohli rozeznati ničeho, nežli neurčitý šumot. Pojednou starší a na pohled přední ze soudců povstal s místa a třikráte udeřil rukou na foliant před ním ležící. V týž okamžik nastalo v sále hluboké ticho. Do dveří nalézajících se naproti oněm, jimiž vešel Karel XI. se svými průvodci, uvedli několik hezkých, mladých lidí a rukama na hrudi svázanýma. Za nimi kráčel štíhlí člověk v kabátci z temné kůže a držel v ruce konec provazu, jimiž ruce mladých oněch lidí byli svázány. Zajatec napřed kráčející a patrně nejznamenitější mezi nimi, stanul uprostřed sálu před špalkem. V týž okamžik současně zachvěl se křečovitě trup na trůně a z jeho ran vytryskla čerstvá krev. Mladík poklekl před špalkem, sekyra se zableskla, proud krve vytryskla na zem a smísil se s krví, tekoucí z mrtvoly na trůnu. Hlava několikráte po podlaze poskočila a přivalila se k nohám Karla XI. tak blízko, že oblila nohy jeho svou krví.
Do této chvíle údiv krále byl tak veliký, že nemohl ani slova pronésti, ale strašlivá podívaná mu rozvázala jazyk. Učinil několik kroku ku předu a obraceje se k oné postavě v plášti správce království, zvolal: „Jsi-li od Boha, mluv. Jsi-li z jiné síly, tu zaklínám tě jménem Boha, zmiz!“
Přízrak odvětil volně a slavnostně: „Králi Karle! Krev tato prolije se ne za tvého kralování, ale po páterém vladaření. Běda! Běda! Běda potomkům Vázy!
Jedva že pronesl tato slova, začaly postavy v sále blednout a posléze změnily se v pouhé stíny. Pochodně pohasly, a toliko svíce královy a jeho společníků osvětlovaly starobylý sál. Po několik vteřin bylo slyšeti melodický šumot, jejž jeden ze svědků porovnal se šumostem listí a jiný se zvukem trhajících se strun harfy.
Celé to zjevení trvalo okolo deseti minut. V tom souhlasili mezi sebou všichni čtyři svědkové.
Černé obestření sálu, uťatá hlava, potoky krve barvící podlahu, vše to zmizelo zároveň s přízraky, zůstal pouze jen černý pruh na střevíci králově, kterýž dostačil, aby připomínal mu události této noci, ostatně hluboko se mu do paměti vtlačivši.

Vrátil se do svého kabinetu, přikázal král neprodleně sepsati zprávu o tomto zjevení, poručil ji podepsati všem súčastněným a sám pak též podepsal svoje jméno. Ačkoliv se znažili zachovati tento dokument v tajnosti, přece jen jeho obsah stal se vůbec známým ještě za panování Karla XI.
Listina ta zachovala se až dosud. Táž končí těmito pozoruhodnými slovy: „Není-li vše, o čem se tu píše, ryzí pravda, nechť nemám žádné naděje na lepší život, kterýž jsem si snad zasloužil někerými dobrými skutky a zejména snahou svou, působiti ku blahu svého národu a ochraňovati víru svých předkův.“

Připomeneme-li smrt Gustava III. A trest vraha jeho Ankastrema, tu vidíme zcela jasně souvislost mezi těmito událostmi a oním zjevením. Korunovaný trup byl Gustav III., pacholík, syn a vévoda jeho Gustav IV., stařec IV., kterýž byl regentem království a po sezasení svého příbuzného sám se stal králem.

[Cagliostro]

Nakonec se po zkoumání tohoto "případu" opět ukázalo, jak někteří zahraniční tvůrci "hermetických legend" věšeli čtenářům doslova bulíky na nos (a čeští spisovatelé bohužel jejich přejímáním též). Tato příhoda byla publikována několikrát na přelomu 19 a 20. století i u nás, kde jí bylo věnováno velké místo jako "důkaz" okultismu. Nakonec se ukázalo, že existují z této pověsti ještě dvě jiné verze, a nakonec - je to venku, tato věc nikdy neudála. Z této "historky" tudíž nejde ani poukazovat na "budoucnost a předtuchu smrti", které nakonec spadají do několika různých sekvencí (jasnovidnost, spiritismus, věštění aj.).

[FTX]

Nakonec se po zkoumání tohoto "případu" opět ukázalo, jak někteří zahraniční tvůrci "hermetických legend" věšeli čtenářům doslova bulíky na nos (a čeští spisovatelé bohužel jejich přejímáním též).

Je skvělé, že jsi na to přišel a zveřejnil to. Tipnul bych si, že legendami vytvořenými podobným způsobem je hermetická věda úplně prolezlá.

[Cagliostro]

Je skvělé, že jsi na to přišel a zveřejnil to. Tipnul bych si, že legendami vytvořenými podobným způsobem je hermeticá věda úplně prolezlá.

Tohle byla určitě jen kapka z mnoha, a málokterá věc jde prověřovat. Musí k tomu být materiál, podrobnější informace, mnohdy i kontakty a jazykové dovednosti. A hlavně čas. Bohužel, opravdu jen málo procent hermetických legend bude mít reálný kámen.

[FTX]

Tohle byla určitě jen kapka z mnoha, a málokterá věc jde prověřovat. Musí k tomu být materiál, podrobnější informace, mnohdy i kontakty a jazykové dovednosti. A hlavně čas. Bohužel, opravdu jen málo procent hermetických legend bude mít reálný kámen.

Když se dá ještě něco prověřit papírem, tak je to dobrý.

Velká část nesmyslů vznikla "chanelingem". V té nejjednodušší podobě si kroužek spiritistů vytvoří elementál(r) a ten pak vytahuje podvědomé informace z přítomných lidí (třeba přečtené SF), k tomu přimíchá něco málo z astrálu, kde je vlastně doma, a pak vznikne taková duchovní pochutina , že z toho jen přechází zrak. Navíc to není snadno ani ověřitelné ani vyvratitelné.

Zdroj takového typu je mnohem zákeřnější.