Pokusím se upřesnit, o čem v této souvislosti přemýšlím.
1)
Osamělost Můj oblíbený autor, Thorwald Dethlefsen, v knize
Osud jako šance zmiňuje zkušenost, kterou jsem opakovaně udělal (knihu jsem půjčil, zkusím parafrázovat): Na Cestě sebepoznání a duchovního růstu člověk zákonitě prochází obdobími velké osamělosti, kdy jakoby mu nikdo nemohl porozumět, lidé -včetně nejbližších- jsou vzdálení, ba cizí, není komu a jak ukázat to, co vidím, cítím a prožívám, "uvěznění" okolí ve světě je tak silné, že nás samotné činí vězni našeho poznání, jež -nesdílené- naplňuje více smutkem než radostí. Stejně zákonitě jako tato období přichází, po čase také končí, aby se v budoucnu zase vrátila...
Je toto, Anubisi, Tebou zmiňovaný pocit odloučení..?
Anubis píše:Kdo touží po opravdovém zasvěcení musí k němu opravdově přistupovat. Není nic špatného na tom, že ještě nacházíte záliby ve vnějším světě. Však si (s mírou) vyzkoušejte vše, co vás láká. Jednou ale zákonitě přijde velké rozčarování a pocit odloučení od všeho - potom už nebude na výběr.
Není důvod domnívat se, že podobné stavy nenavštěvují i pokročilé duchy. Byť je v následující ukázce ze
Vzpomínek (s. 42) akcentována trochu jiná poloha, domnívám se, že je to zkušenost stejného druhu:
Vzpomínky na FB píše:Když jsem se ptal, proč je tak zasmušilý, ač jinak vždy naložen k žertování, mi odpověděl: "Myslíte si, že nevděk lidí, kterým jsem vždy ze všech svých sil pomáhal, mě nebolí, nemrzí?" Myslel jsem si v duchu, že takový Mistr musí být i nad to povznesen a se vším vyrovnán. Dnes je mi to jasné a vzpomínám na podobná slova Kristova, která pronesl ve svých posledních hodinách.
Občas na mě osamělost dolehne. Jak na vás? A bývám z toho smutný. Tím spíš, že kompenzace v podobě komunikace s vysokými inteligencemi (nebo jen se svým průvodcem) se zdá být v nedohlednu. Jsem začátečník, pokročil jsem jenom v oblasti jakéhosi vnitřního nastavení, kdy nedokážu nevnímat odpovědnost za vše, co se mi děje, kdy mi došly výmluvy na cokoli vně, kdy vím, že je to jenom na mně, na nikom jiném. Ale i to málo mezi mě a ostatní dokáže postavit takovou stěnu nepochopení, že se ani nesnažím něco vysvětlovat. A tak mlčím.