Správně založená motivace

[W.B.T.S.]

Souhlas :)

[gooolem]

Floxi, myslím si, že když se v tom přestaneš tak nimrat a začneš to dělat, tak uděláš nejlépe. Motor se ti rozeběhne vždy tím nejlepším směrem. Pokud začne za čas kouřit, tak změníš palivo, něco vyměníš a jede se dál. Tyto dílčí části cesty nepřeskočíš. Prozřetelnost tě bude vždy posunovat tím správným směrem. Být užitečný ostatním je krásná idea, ale nejdřív musí být jedinec užitečný sám sobě, jinak slepý povede slepého. A pomoc druhým také nemusí být tvým vrcholným cílem, může být naprosto odlišný. Vše nakonec končí u Prozřetelnosti, Boha, Otce...jak kdo To chce nazvat a to i bez křižácké války. Mimochodem historická křižácká tažení jsou na hmotné úrovni znázorněné vnitřní pochody duše k Bohu a tím, že ona Cesta byla a i dnes bývá špatně pochopena, vznikly tyto krvavé řeže na fyzické pláni.

[Kuato]

Zkusím použít příměr. Představte si motivaci jako palivo do motoru. Motor může pohánět spousta tekutin a ono to pojede, ale po čase můžete zjistit, že to strašně kouří a okolí nemůže dýchat a trpí i samotný motor a jste nuceni opravit motor a zkusit zase jiné palivo. O něco lepší. Může to mít stejný efekt jenom to potrvá o něco déle. Nebo nepojedete tak rychle nebo motor bude vynechávat a jízdu si neužijete.

nevím jak jsi starý, jestli máš vlastní děti atd., ale je tu jedno téma společné nám všem a to smrt. ať už smrt našich nejbližších nebo nás samých, ba i život, který může být vnímán některými jako útrpný ze samé jeho podstaty a jeho ukončení by se mohlo zdát žádoucí, vždyť všude kolem nás je tolik bolesti a utrpení, bezohlednosti a nespravedlnosti.. tohle možná nevidí moc mladý člověk žijící v dobrých podmínkách, který je vcelku přirozeně trochu sobeček a nemá dost životních zkušeností, protože nevěnuje světu kolem sebe dost pozornosti, aby si všiml, jak jsou kolektiva, společnost, ba celý svět úzce provázány, ale s lety se to v ideálním případě mění. toto je velmi silný motiv, který člověku vydrží na celý život, protože když začne "správněji" žit (vytvářet méně bolesti=realizace idealu ahimsa a víc pracovat pro kolektivum), jako odměnu dostane to, že se zrychlí rozvoj jeho vnímání a čím víc vidí, tím víc je ochoten se v tomto angažovat. to zcela nepochybně ovlivní i způsob jakým chápe svůj vlastní duchovní vývoj a tedy i jeho praxe a jejich směřování.

[Arex]

Kuato: To, co píšeš, je zajímavé i pro mě samotného. Právě znovu řeším podobné téma. S postupem let si všímám, že když se stane něco, co omezí moji chuť pracovat s ostatními, všímám si, že proti přirozené “chuti se stáhnout” v čím dál kratších intervalech vyšlehne námitka typu “ale to by znamenalo, že nemůžeš s ostatními věci sdílet, nemůžeš jim pomoci” apod. Vlastně vidím, že se ego postupně přesunuje na úroveň “společného ega”, sdíleného ega, pocitu vzájemnosti, nebo jak to nazvat. Takže ta lidská oddělenost, kterou člověk ze začátku chápe jako svou osobnost, pomalu slábne, spojuje se s ostatními a s Bohem.

Už před lety jsi mně zaujal tím, že se člověk v životě napřed učí nebát se zemřít a poté nebát se žít. Je to vážně pěkně a jasně řečeno a teď i doplněno.

[Flox]

tohle možná nevidí moc mladý člověk žijící v dobrých podmínkách, který je vcelku přirozeně trochu sobeček a nemá dost životních zkušeností, protože nevěnuje světu kolem sebe dost pozornosti, aby si všiml, jak jsou kolektiva, společnost, ba celý svět úzce provázány, ale s lety se to v ideálním případě mění.

V tomhle popisu bych se tak nějak dokázal najít. Do třiceti mi zbývá ještě několik let. Nic mě netrápí, opravdové stratosti nemám. Lepší zaměstnání si těžko umím představit a vydělávám o dost víc než zvládám utrácet. Rodiče a příbuzenstvo žijí tak nějak půl republiky daleko. A děti také nemám. Celkem spokojeně si bydlím ve věžáku a nemusím ani moc chodit ven. Ideální podmínky ke cvičení, ale zároveň také k tomu, že při troše nepozornosti se moje osobnost pěkně hnusně změní :-D :-D

Prozřetelnost člověka směruje správným směrem, ale mohou to být značně nepříjemné kopance. Např. nemoc, takže je člověk odkázán na pomoc druhých a prostě s nimi musí interagovat, také různé formy životních situací, kdy je někým podveden, ožebračen atd. :-D Ale nemusí se to projevit ihned. (a pak musí člověk opravit motor a zvážit změnu paliva).

Já jsem zastáncem proaktivního přístupu, protože nepřináší tolik utrpení. (sledování toho co do motoru leju a preventivní údržby motoru) A revize mojí motivace je proaktivní přístup. Dá se to i zařadit do introspekce a považovat za cvičení :-D

[Kuato]

..Vlastně vidím, že se ego postupně přesunuje na úroveň “společného ega”, sdíleného ega, pocitu vzájemnosti, nebo jak to nazvat. Takže ta lidská oddělenost, kterou člověk ze začátku chápe jako svou osobnost, pomalu slábne, spojuje se s ostatními a s Bohem.

myslím, žes to popsal naprosto přesně! společné ego je dobrý pojem. je to takové synonymum pro pojem "egregor", když si to někdo neumí představit líp. i jak jsi zmínil ten "pocit vzájemnosti", to je přesně ono!. je tak snadné to přes něj nahlídnout o čem tady mluvíme. snad každý z lidí to zná, někdy to zažil, má vzpomínku..

a ano, člověk když se naučí správně koukat, aby to viděl, tak se zvětší svět (rozšíří perspektiva), ve kterém aktivně žije, který vnímá. puzzle světa, které si v hlavě skládáme, začíná mít poskládané větší ucelené bloky. a ony se dají se naciťovat, jsou inteligentní, mohou s námi mluvit, něco po nás chtít, udělat s námi obchod, stát se našim spojencem.. člověk pouhým zaměřením pozornosti jako by lezl nahoru nebo dolů po žebříku míry abstrakce. je hezké, jak se dá jednoduše mluvit o magii běžného života. zdánlivě jen stačí být pozornější vůči své vlastní každodennosti a ta se sama od sebe začne prohlubovat. ale ona je krom nutné pozornosti od nás požadována i účast, práce rukama, obětování druhým z toho, co jsme zvyklí kupit jen pro sebe, ať už je to čas, pozornost nebo zdroje. často též obětujeme slzy, to když je nám ukázáno, co jedni naši spříznění dělali nebo stále dělají druhým, muži ženám, dospělí dětem, bílí černým.. a my jsme znovu a znovu stavěni před volby, zda dokážeme v konkrétních životních situacích jednat čestně, i když u toho budeme krvácet.

[Kuato]

V tomhle popisu bych se tak nějak dokázal najít. Do třiceti mi zbývá ještě několik let. Nic mě netrápí, opravdové stratosti nemám. Lepší zaměstnání si těžko umím představit a vydělávám o dost víc než zvládám utrácet. Rodiče a příbuzenstvo žijí tak nějak půl republiky daleko. A děti také nemám. Celkem spokojeně si bydlím ve věžáku a nemusím ani moc chodit ven. Ideální podmínky ke cvičení, ale zároveň také k tomu, že při troše nepozornosti se moje osobnost pěkně hnusně změní :-D :-D

Prozřetelnost člověka směruje správným směrem, ale mohou to být značně nepříjemné kopance. Např. nemoc, takže je člověk odkázán na pomoc druhých a prostě s nimi musí interagovat, také různé formy životních situací, kdy je někým podveden, ožebračen atd. :-D Ale nemusí se to projevit ihned. (a pak musí člověk opravit motor a zvážit změnu paliva).

Já jsem zastáncem proaktivního přístupu, protože nepřináší tolik utrpení. (sledování toho co do motoru leju a preventivní údržby motoru) A revize mojí motivace je proaktivní přístup. Dá se to i zařadit do introspekce a považovat za cvičení :-D

prostě takový ten život, kdy se mrhá časem a vyžírají staré zásluhy :o). jestli chceš popohnat kobylu, tak vykroč ze své komfortní zóny, proaktivní přístupe ;o). funkční palivo pro svoji praxi najdeš spíš ve sračkách světa než ve své slonovinové věži..

[Flox]

Kuato: To mi připomíná příběh o Siddharthovi. Původním buddhovi. Žil si v paláci a nic mu nechybělo. Pak se podíval mezi lidi a zjistil co je utrpení. A to v něm probudilo soucit k ostatním a stalo se to jeho motivací k hledání Pravdy.