Karel Weinfurter

Moderátoři: Cagliostro, Brno

Uživatelský avatar
gooolem
jedu jak drak
jedu jak drak
Příspěvky: 181
Registrován: 04 říj 2010, 11:05
pohlaví: Muž
Národnost: ČR
Bydliště: Litvínovsko
Poděkoval(a): 47×
Obdrženo poděkování: 21×
Kontaktovat uživatele:

Re: Karel Weinfurter

Příspěvekod gooolem » 14 kvě 2017, 07:52

Arexi píšeš, že: "Při pohledu na ty devadesátileté babičky, které Weinfurtera cvičily celý život, se mi popravdě spíš vnucovala otázka, jestli si o těch věcech jenom nečetly, ale nedržely se na metr daleko od praxe". Jak se to dá poznat? Mluvil jsi s těma babičkama?
Hlavu nesu v oblacích, však nohy z tuhé hlíny uplácané mám.

Uživatelský avatar
Arex
mě už nikdo nezastaví
mě už nikdo nezastaví
Příspěvky: 1162
Registrován: 18 zář 2010, 13:33
pohlaví: Muž
Bydliště: Praha, jiné
Poděkoval(a): 61×
Obdrženo poděkování: 480×

Re: Karel Weinfurter

Příspěvekod Arex » 14 kvě 2017, 12:33

Goolem: Ano, mluvil. Ono jde vždy o to, jestli člověk nějakou soustavu přijme za vlastní s tím, že je nedotknutelná, nejlepší a nejkrásnější, ale vlastně o ní nic praktického nedovede říct, nebo jestli přijme cvičení tak, jak jsou, a po praktické zkušenosti si udělá i vlastní názor. - Zkrátka o cvičených věcech dokáže v případě potřeby i mluvit. A to mi u nich právě tak nějak chybělo.

Ony si tyto milé dámy vzaly Weinfurterovy knihy a vypsali si do sešitu, kteří autoři jsou svatí (Maháriši, Böhme), kteří jsou ďáblové (Crowley, Minařík, Randolph), a dovedly to pak báječně vyjmenovat. Ale přitom se draly o první místo u stolu, jako kdyby se celý život věnovaly jen ostrým loktům ve společnosti. - Já tedy netvrdím, to bych se neodvážil, že toto je typický profil Weinfurterova žáka, jen říkám, že ty babičky, které žily z Psyché nejdéle, byly v mých očích spíše karikaturou mystiček. Z čehož si nemusíš nic dělat, protože toto pozorování je osobě zabarveno.
Naposledy upravil(a) Arex dne 14 kvě 2017, 14:08, celkem upraveno 1 x.
„Srdce, buď statečné a spěj vpřed!“, tak volají všichni, kdož jsou sklíčeni smrtelností. Tak zní heslo zasvěcenců zanícených touhou po Absolutnu a stoupajících po žebříku Poznání. Ale až v soutěsce mezi obočím rozzáří se Světlo jako plamen blesku!

Uživatelský avatar
Cagliostro
mě už nikdo nezastaví
mě už nikdo nezastaví
Příspěvky: 1151
Registrován: 11 bře 2010, 11:16
pohlaví: Muž
Národnost: ČR
Obdrženo poděkování: 191×

Re: Karel Weinfurter

Příspěvekod Cagliostro » 14 kvě 2017, 13:28

Arex píše: že ty babičky, které žily z Psyché nejdéle, byly v mých očích spíše karikaturou mystiček.


Karikaturou .))

Z těch "poctivejch" žáků Weinfurtera zůstala věrna svému mistrovi spíše mužská část. Jsou občas k vidění ještě dnes jejich deníky atd. Ale to, na co se ptal výše goolem - končí s úmrtím na počátku 90. let, kdy zemřel asi nejdéle žíjící člen Psyche, praktikující pouze po vzoru W. a odmítající cokoliv jiného.
Ego sum, qui sum!

Uživatelský avatar
gooolem
jedu jak drak
jedu jak drak
Příspěvky: 181
Registrován: 04 říj 2010, 11:05
pohlaví: Muž
Národnost: ČR
Bydliště: Litvínovsko
Poděkoval(a): 47×
Obdrženo poděkování: 21×
Kontaktovat uživatele:

Re: Karel Weinfurter

Příspěvekod gooolem » 14 kvě 2017, 14:58

Odmítání čehokoli jiného, a prosazování jen jedné jediné, své cesty, není jistě žádným přínosem. Tací lidé nejspíš zapomínají, že všichni jsme z Jednoho a Jedno jsme.
Arex: Tvé pozorování oněch milých dam je jistě osobně zabarveno, ale nic to nemění na tom, že Tvá pozorování jsou vskutku výtečná :-).
Cagliostro: je nějaké místo, kde by mohl být takový deník k vidění (fyzickýma očima)?
Hlavu nesu v oblacích, však nohy z tuhé hlíny uplácané mám.

Uživatelský avatar
Cagliostro
mě už nikdo nezastaví
mě už nikdo nezastaví
Příspěvky: 1151
Registrován: 11 bře 2010, 11:16
pohlaví: Muž
Národnost: ČR
Obdrženo poděkování: 191×

Re: Karel Weinfurter

Příspěvekod Cagliostro » 14 kvě 2017, 15:20

Goolem: můžu se zeptat, pokud by nešel nějaký z nich zapůjčit. Rodiny to drží jako památku na předky. Jak ale umírají generace, se kterýma jsem ještě v kontaktu, je to u mladší generace více složitější. Mají jiné priority.
Ego sum, qui sum!

Uživatelský avatar
gooolem
jedu jak drak
jedu jak drak
Příspěvky: 181
Registrován: 04 říj 2010, 11:05
pohlaví: Muž
Národnost: ČR
Bydliště: Litvínovsko
Poděkoval(a): 47×
Obdrženo poděkování: 21×
Kontaktovat uživatele:

Re: Karel Weinfurter

Příspěvekod gooolem » 14 kvě 2017, 15:40

Cagliostro, byl bych Ti moc vděčný, kdyby se takové zapůjčení podařilo.
Hlavu nesu v oblacích, však nohy z tuhé hlíny uplácané mám.

Uživatelský avatar
Cagliostro
mě už nikdo nezastaví
mě už nikdo nezastaví
Příspěvky: 1151
Registrován: 11 bře 2010, 11:16
pohlaví: Muž
Národnost: ČR
Obdrženo poděkování: 191×

Re: Karel Weinfurter

Příspěvekod Cagliostro » 14 kvě 2017, 17:25

Odpovím pak v pm, jak to dopadlo.
Ego sum, qui sum!

Uživatelský avatar
Cagliostro
mě už nikdo nezastaví
mě už nikdo nezastaví
Příspěvky: 1151
Registrován: 11 bře 2010, 11:16
pohlaví: Muž
Národnost: ČR
Obdrženo poděkování: 191×

Re: Karel Weinfurter

Příspěvekod Cagliostro » 22 dub 2018, 17:03

Zájem o W. stále trvá-v loňském roce vyšel reprint Weinfurterova Tajné síly přírody a člověka; v letošním roce pak Zázraky a jejich výklad okultními naukami.
Zajímavost:
W. chystal i knihu horových povídek, nakonec z ní ale sešlo, nebo se nedochovala. Co se z ní dochovalo je jedna povídka, z které čpí ovlivnění Gustava Meyrinka.
Ego sum, qui sum!

Uživatelský avatar
gooolem
jedu jak drak
jedu jak drak
Příspěvky: 181
Registrován: 04 říj 2010, 11:05
pohlaví: Muž
Národnost: ČR
Bydliště: Litvínovsko
Poděkoval(a): 47×
Obdrženo poděkování: 21×
Kontaktovat uživatele:

Re: Karel Weinfurter

Příspěvekod gooolem » 24 dub 2018, 19:20

Ty knihy doma mam, cteni zajimave. Ta zajimavost je take zajimava :-)
Hlavu nesu v oblacích, však nohy z tuhé hlíny uplácané mám.

Uživatelský avatar
Cagliostro
mě už nikdo nezastaví
mě už nikdo nezastaví
Příspěvky: 1151
Registrován: 11 bře 2010, 11:16
pohlaví: Muž
Národnost: ČR
Obdrženo poděkování: 191×

Re: Karel Weinfurter

Příspěvekod Cagliostro » 27 dub 2018, 14:11

Weinfurter.jpg
Weinfurter jako překladatel uměl taky po americku .)
Ego sum, qui sum!

Uživatelský avatar
gooolem
jedu jak drak
jedu jak drak
Příspěvky: 181
Registrován: 04 říj 2010, 11:05
pohlaví: Muž
Národnost: ČR
Bydliště: Litvínovsko
Poděkoval(a): 47×
Obdrženo poděkování: 21×
Kontaktovat uživatele:

Re: Karel Weinfurter

Příspěvekod gooolem » 28 dub 2018, 09:39

No, prekladatel to byl zdatny, o tom neni pochyb.
Hlavu nesu v oblacích, však nohy z tuhé hlíny uplácané mám.

Uživatelský avatar
Cagliostro
mě už nikdo nezastaví
mě už nikdo nezastaví
Příspěvky: 1151
Registrován: 11 bře 2010, 11:16
pohlaví: Muž
Národnost: ČR
Obdrženo poděkování: 191×

Re: Karel Weinfurter

Příspěvekod Cagliostro » 26 čer 2018, 21:06

Karel Weinfurter a jeho povídka Stonožka; pokud vím, knižně nevyšla (nebo jsem nezaznamenal).
Stonožka.odt
(39.67 KiB) Staženo 14 x
Ego sum, qui sum!

Uživatelský avatar
gooolem
jedu jak drak
jedu jak drak
Příspěvky: 181
Registrován: 04 říj 2010, 11:05
pohlaví: Muž
Národnost: ČR
Bydliště: Litvínovsko
Poděkoval(a): 47×
Obdrženo poděkování: 21×
Kontaktovat uživatele:

Re: Karel Weinfurter

Příspěvekod gooolem » 28 čer 2018, 06:18

A nemas to v nejakem normalnim formatu? Me to nejde za boha otevrit :-(
Hlavu nesu v oblacích, však nohy z tuhé hlíny uplácané mám.

Uživatelský avatar
marvin
Administrátor
Administrátor
Příspěvky: 2528
Registrován: 16 čer 2009, 10:52
pohlaví: Muž
Národnost: ČR
Bydliště: zlínský/olomoucký kraj
Poděkoval(a): 155×
Obdrženo poděkování: 156×
Kontaktovat uživatele:

Re: Karel Weinfurter

Příspěvekod marvin » 28 čer 2018, 07:35

gooolem píše:A nemas to v nejakem normalnim formatu? Me to nejde za boha otevrit :-(


Karel Weinfurter: Stonožka

„Po dlouhých desíti letech jsem se zase jednou setkal se svým starým profesorem,“ vypravoval doktor Karát, „vrátil se právě ze své studijní cesty do Polynesie a pozval mne do své laboratoře, aby mi nabídl účastenství při pořádání nasbíraného materiálu. Přijal jsem velice rád, neboť starý můj profesor býval mi v minulých letech více druhem než učitelem a jeho dobrácká povaha dovedla si nakloniti bez výjimky každého. A snad tu bylo také kus neškodného sobectví — vědělť jsem, že stykem s profesorem Hroškem získám velmi mnoho nových poznatků a vědomostí z jeho cest. Byl výborným vypravovatelem a pozorovatelem a jeho životní názory, ač se často příčily mým, osvědčily se již tolikráte v mém vlastním životě! А k tomu přistupovala ještě jiná okolnost. Těšil jsem se opravdu, že zase — po letech — budu moci trochu pracovati v oboru svých dávno odložených přírodovědeckých úkolů “ Doktor Karát si zapálil novou cigaretu, rozhlédl se po naší společnosti a pokračoval: ,,S profesorem Hroškem jsme bývali odjakživa v úplném souladu ve všech věcech — kromě jediné — on býval neoblomným zastancem theorií metapsychických, jež jsou u nás známější termínem okultismus, kdežto já jsem byl zatvrzelým materialistou. Ale tento rozpor v názorech neměl nijakého vlivu na naše vřelé a upřímné přátelství. Potírali jsme se navzájem sice duchovními zbraněmi velmi často, ale oba jsme považovali tyto nekrvavé bitky za jakýsi prostředek к vybrušování svých disputačních a analysujících schopností, asi tak jako bychom hráli v šachy. Někdy jsem byl poražen já a někdy profesor, ale celkem se to vyrovnávalo. Svého starého přítele jsem nalezl skloněného u mikroskopu. Prohlížel právě nově zhotovené preparáty. Byly to zlatém impregované nervy v tykadlech stonožky. Zvíře bylo zcela novým druhem, který profesor objevil a sbíral kdesi na Novém Zélandu. Přivítal mne velice laskavě a ihned mi vykládal: „Nová Scolopendrida! Nalezl jsem ji po prvé pod kořeny stromu Aweoweo na Novém Zélandu a později také na Panope. Náleží к nejjedovatějším známým druhům — její jed usmrcuje dospělého člověka za dvě hodiny — ale před tím ho uvádí v jakési omámení, v němž zažívá blažených pocitů. Pokusím se tento jed analysovati — je zcela neznámý!“ Sladký zápach xylolu — nezbytné tekutiny v každé mikroskopické laboratoři — vybavoval u mne představy a vzpomínky, kdy jsem sedával v této místnosti řezaje mikrotomem některý hmyzový orgán na nesčíslné tenounké lístky, nepřesahující tlouštkou několik tisícin milimetru, nebo kresle mikroskopický obraz některého preparátu s namáhavou přesností, o níž si žádný umělec, kopírující staré mistry, nedovede učiniti představy. — A zase jsem v duchu viděl starého profesora přednášeti v universitním sále a slyšel jsem jeho sympatický hlas, přicházející jakoby z dálky... „Ano, je to zvíře velmi jedovaté,“ pokračoval profesor Hrošek a zadíval se do neurčitá. „Vzpomínám jedné události, která by vás snad zajímala. Je to malý příspěvek к mým tvrzením a theoriím o silách metapsychických. Mezi nekultivovanými lidmi narážíme na podobné události častěji nežli zde — kultura sice zapaluje lampu vědění, ale zároveň zhasíná světlo jiné — zbavuje člověka schopnosti poznávati svoje psychické síly. V tom ohledu jsou na tom divoši lépe!“ Věděl jsem ihned, že se profesor dosud nevzdal svého oblíbeného koníčka, psychických záhad a tak zvaných hraničních poznatků vědeckých, jež byly vždycky, podle jeho přesvědčení, prvními ukazateli temných cest do bludiště okultismu. Avšak přes to jsem byl stejně zvědav na jeho vypravování, věda dobře, že jistotně bude zajímavé a poučné. Proto jsem vyjádřil svůj nejhlubší a opravdu nelíčený zájem o slíbenou historku. A starý učenec bez dalšího váhání začal: „Znáte jistě Parkera, entomologa?“ „Zemřel, tuším, loňského roku?“ „Ano, zemřel v Londýně, vrátiv se ze své cesty do Jižního moře. Setkali jsme se tam a byli jsme dobrými přáteli. Byl to mladý a velice pilný a nadaný muž. Velmi často jsme se stýkali a vykonali jsme mnoho výzkumných cest společně.“ „Nevěděl jsem, pane profesore, že jste ho znal osobně. Jeho monografie austrálských ploštic je dílem velice dokonalým!“ poznamenal jsem. „Povím vám o něm něco. Ale dříve si poslužte," a profesor mně podával krabici s jemnými manilskými doutníky. Vzal jsem jeden a podav profesorovi rozžehnutou zápalku, zažehl jsem doutník i sobě. Profesor se opřel pohodlně ve svém křesle a posunuv si brejle pokračoval: „Ale měl jednu vadu, která bývá, zejména v tropech, velmi nebezpečnou — byl velikým feministou! Znal nebezpečí, s nimiž je spojeno vyhledávání milostných styků mezi domorodci, způsobil si mnoho nepříjemností a nejen sobě i svým přátelům, ale nepolepšil se! Domníval se asi, že je tomu všude tak, jako kdysi bývalo na Samoa, kde bývali běloši domorodkami považováni za bohy a kde jim bylo ohromnou ctí, jestliže si jich běloch povšiml. — A nejhorší ze všeho bylo, že si skoro vždy vybíral dívky zasnoubené anebo mladé ženy provdané! Jednou byl dokonce dosti těžce poraněn oštěpem — ale ani to ho nepolepšilo! Za měsíc začal nanovo. Nu, a naposledy — ale to chci vyprávěti. Na Karolínách, jako všude na ostrovech Jižního moře, poskytuje domorodcům zvláštní zábavu tak zvané plavání do příboje. Vyjíždějí totiž na člunech na blízku některé nižší výspy a když doplují tam, kde začíná vlastní příboj, vrhají se do vody na zvláštních prknech vpředu zahrocených. Drží se jich a hledí se dostati lámajícími se vlnami na břeh. Není to snadnou věcí, neboť na místě, kde se hřebeny vln lámou zpět, bývá plavec obyčejně s prkna svržen. Takové plavby konají domorodci — muži i ženy — také o sázky a někdy se jich účastní všichni dospělí z celé vesnice. Byli jsme s Parkerem na Ponape a již se mi skoro zdálo, že zanechal svého lovu domorodých žen, neboť po celé tři měsíce si dal pokoj, když jednou jsme se stali bezděčně svědky takového plování do příboje. Tři čluny s domorodci vypluly do moře a my jsme stáli na pobřeží a pozorovali jsme mrštné a velice obratné pohyby dvou mužů a dvou žen, kteří se vrhli právě do vln a držíce se svých prken, snažili se dosáhnouti břehu. Příboj hučel a bouřil a v bílé pěně lámajících se vln bylo viděti chvílemi jenom hroty prken a tu a tam také černou hlavu plavce nebo plavkyně. Veselé výkřiky a smích doprovázely jejich plavbu a z člunů je ostatní, již se sportu neúčastnili, povzbuzovali voláním, které však asi sotva doléhalo к jejich uším, neboť příboj byl toho dne velice mocný a řval jako stádo divých šelem. Po chvíli se objevila na břehu nahá postava ženy, pak muž a po něm druhý. Ale všichni neměli prken — byli vlnami strženi. Teprve čtvrté ženě — bylo to krásné, mladé děvče — se podařilo dostati se na pobřeží se svým prknem. Vylezla z vody a přeběhla kolem nás. Ohlédla se a usmála se pyšně, jsouc si patrně vědoma nejen své krásy, ale i také svého vítězství nad vlnami. Znali jsme ji, byla dcerou menšího náčelníka a chatrč jejího otce stála asi třicet metrů od našeho domku. Byla zasnoubena jistému Nanekenovi ze džokašských hor na Panope a jmenovala se Siná. Po chvilce se Parker ode mne vzdálil a pak jsem ho neviděl tři dny. Nenapadlo mně, že je již zase na námluvách, až najednou se strhl jedné noci poplach. Přistihli ho při důvěrném dostaveníčku s krásnou Sinou. Dívka byla pak zavřena doma a Parker chodil jako zmoklá slepice. Její otec, náčelník Šaukampul, přišel si ke mně stěžovati a vykládal, že byla pohaněna jeho celá rodina a že tato hana musí býti pomštěna. Moje postavení bylo velice choulostivé. Požíval jsem u domorodců jisté vážnosti a teď jsem nevěděl, jak se zachovati a jak uchrániti Parkera před pohromou. Hrozilo mu nemalé nebezpečí, až se o věci doví snoubenec Siny, který měl v několika dnech přijíti s hor. Proto jsem radil Parkerovi, aby se raději vzdálil. Ale on se mi vysmál a ukázal na svoje dva browningy. Nechtěl jsem býti svědkem nijakého krveprolití a hleděl jsem odplouti sám, ale na neštěstí mně to nebylo možno, poněvadž jsem musil dříve uložiti a konservovati značné množství ulovených zvířat, zejména hmyzu, a tak jsem se zdržel celý měsíc a poté, z různých příčin, ještě dva další. Znal jsem Parkera a věděl jsem, že jest statečným, ale vzhledem k úskočnosti domorodců nepomáhala často i nejvyšší odhodlanost. Měl jsem ho rád a byl bych ho chtěl uchrániti každé nehody a proto jsem ho sám doprovázel na všech jeho vycházkách, věda dobře, že moje osobnost mu přece jen poskytuje jakési ochrany. Ale — jeho nepřítel, horal Nanekena, se ukázal horším, než jsem si představoval —! Znáte porrò?" otázal se mne profesor, „Něco jsem o tom slyšel nebo četl; jest to jakási sekta kouzelníků, tuším." „Ano. Jest rozšířena mezi africkými kmeny na východním pobřeží a sahá hluboko do vnitrozemí. К sektě porrò může přistoupiti muž i žena, ale je to spojeno s dlouhými posty a několikaměsíčním životem v pustině. Veškeré neofyty tam doprovází některý kněz-kouzelník a bdí tam nad tajemstvím sekty. Jen tolik jest známo, že zasvěcenci velmi často podléhají při svých zkouškách — otravě. Musí si totiž zvykati na všemožné jedy —
rostlinné i zvířecí, zejména hadí. Kromě toho se učí různým čarám, směřujícím vesměs ku poškození nepřátel, ať kmenových, ať osobních. Jisto je, že všichni vrátivší se zasvěcenci sekty porrò jsou naprosto imunní к veškerým jedům. Mohl bych o tom vyprávěti mnoho! A podobná sekta existuje také na ostrovech Polynesie. Parkerův soupeř se stal jejím členem, aby se mohl bělochovi pomstíti a když se vrátil, byl vyhublý na kostru a sotva chodil. Na prsou měl nové tetování, modrou barvou. Byl to obraz stonožky, jejíž přední polovina se vzpínala obloukem do výše, jako útočící had. — К večeru přišel a obešel ně kolikráte náš dům od levé strany ku pravé. Pozorovali jsme ho s Parkerem oknem. Slyšeli jsme, že něco к sobě mumlá, patrně nějaká zaklínání. Pak tiše odešel. Potom náš sluha varoval Parkera. Řekl mu, že Nanekena bude teď hleděti všemožnými prostředky, aby se zmocnil nějakého kusu Parkerova prádla, nebo jeho slin! A potom prý ho očaruje. Parker se tomu jen smál. — Náš domek byl před vloupáním v bezpečí. Byl tabúován. To znamená, že jsem nad ním dal vysloviti kouzelníkem kmene posvátnou zaklínací formuli. Stálo mne to deset prutů tabáku a několik metrů pruhovaného kartounu. Co je tabúováno, toho se nikdo nedotkne, třeba to bylo majetkem bělochů. Tohoto úskoku jsem použil již častěji před tím, abych ochránil svoje sbírky, zvláště líh, jímž jsem konservoval zvířata. Jinak bу se byl za krátko všechen octnul v žaludku domorodců. Parker se tedy smál, Ale záhy přestal! Pozorovali jsme, že nás Nanekena potají všude stopuje. A Parker se stával na svoje věci opatrným. Plival do papírových kapesníků, které pak spaloval. Ale jednou takový užitý kapesník v zamyšlení zahodil. Za chvilku se však vzpamatoval a vrátil se, aby jej sebral; kapesníku však již nenalezl. Nanekena, který mu byl ustavičně v patách, byl již kapesník zvedl a vzdálil se. A pak nás již nestopoval. Měl, čeho potřeboval. V oněch dnech poslala Siná Parkerovi krásně pletenou kabelku z tapy. Takové dárky dávají ženy mužům jenom v těch případech, když očekávají radostnou událost. Ale zdálo se, že Parker této radosti nijak nesdílí. — Za dva dny jsem byl v noci probuzen strašlivým stenáním Parkerovým. Rozsvítil jsem. Muž se svíjel na posteli a těžce oddychoval. Jeho tváře byly temně rudé a jazyk měl vyplazený a oteklý. Vzal jsem ho na ramena a zatřásl jsem jím. Probudil se, ale nemohl v prvé chvíli promluviti. S počátku nevěděl, co se s ním dělo, ale pak se upamatoval, že se mu zdálo o Nanekenovi. Horečky neměl a ráno vstal úplně svěží jako jindy. Jenom na prsou cítil prý jakési svědění, ale nevšímal si toho. Druhého dne pocítil na prsou pálení, jako by byl šlehnut kopřivou. Prohlížel se a spatřil na kůži po levé straně, právě nad srdcem, rudý pruh zdéli asi pěti centimetrů. Nevěděli jsme, co by to bylo, ale náš domorodý sluha řekl: „Nanekena — bílý pán už čarovat!“ Třetího dne měl Parker na prsou zřetelný rudý obraz stonožky, stejnou kresbu, jakou jsme viděli vytetovanou u Nanekeny! Podivná stigmatisace, že ano? A tento znak zůstal mu asi čtrnácte dní. Poté zbledl a zfialověl, ale kresba zůstala. Jinak byl Parker úplně zdráv, jenom někdy ho trápily hrůzné sny. A Nanekena se neukázal. Chystali jsme se к odjezdu, když tu jednoho dne si Parker oblékal kabát a z rukávu vypadla veliká jedovatá stonožka. Nebyl jsem přítomen a proto jsem se domníval, že zvíře bylo pouhou halucinací, a to tím spíše, že Parkerovi, jak tvrdil, zmizela takřka pod nohou. Ale pak jsem se přesvědčil, že stonožka byla skutečností, neboť od té doby se objevovala tato zvířata v našem domku velmi často — ale vždy jen na blízku Parkera. Byl tím již všecek nervosní a bál se ulehnouti. Náš sluha tvrdil, že jsou stonožky posílány Nanekenem. Nechtělo se mi tomu uvěřiti, ale kdykoliv jsem vyšel s Parkerem do přírody, mohl jsem býti jist, že usedne-li můj soudruh kdekoliv, naleznu pak na onom místě stonožku. A vždy to byly druhy veliké a nebezpečné! Pak jsme tedy odpluli. Jeli jsme do Aucklandu na Nový Zéland a tam jsme se záhy potom rozešli. Parker se vrátil do Evropy a já jsem odcestoval do vnitrozemí. Když jsem se vracel domů, jel jsem přes Londýn a při tom jsem navštívil Parkerova bratra v londýnském zoologickém ústavu. Vypravoval mně, že jeho bratr zemřel náhle v noci uštknutím veliké stonožky, která byla také nalezena — ještě živá — pod jeho lůžkem. Řekl jsem mu, že zvíře tam bylo snad zavlečeno v jeho zavazadlech, ale tuto domněnku mně vyvrátil snadno. Parkerova zavazadla se sbíraným materiálem byla v době jeho smrti dosud na nádraží. V oděvu onoho zvířete nepřinesl také, poněvadž se — jako každý po cestě — převlékl. Večer prý šel v obyčejnou hodinu na lůžko a když ráno nevstával, vstoupil do jeho ložnice sluha a viděl na jeho krku nějaký černý lesklý pruh, který však náhle sjel s jeho hrdla a blesku rychle zmizel za postelí. Povolaný lékař nalezl jemnou jizvu po kousnutí zvířete. Parkerův bratr měl stonožku konservovanou v alkoholu. Ukázal mi ji.“ Profesor skončil a mně nezbylo, než pokyvovati nedůvěřivě hlavou!“
Přílohy
Stonožka.docx
(20.33 KiB) Staženo 2 x
Pravá mysl pojme všechny lži a klamy, aniž by byla zmatená.
Pravé srdce pojme jed nenávisti, aniž by došlo k újmě.


Zpět na “Karel Weinfurter”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 hostů