Alicia píše:
A můžeš nám vysvětlit, jaké funkce to byly?
Uvědomění si ducha, pochopení cíle. Klíč ztratilo náboženství již tou hudbou, jakou má katolická církev. Je to hudba plná smutku, téměř rovnající se žalozpěvu. Navíc v náboženství krve (Kristus). Boha nehledejte u krve. Původní hudba myla mysteriozní a autentická, nikoliv to, co můžeme slýchat dnes. A nekompromisně od vážné hudby přes dechovku až po moderní hudbu veškerých směrů. Viz teorie Jana Kefera. A přes tohle se dostávám k Ondrovi.
Ondra píše:Cagliostro : Zkus hudbu, kterou posloucháš nehodnotit, možná to pro tebe pak přestane být tak černobílé ( smutek, radost ).
S tímhle nesouhlasím. To by byl úpadek k mystice.
Ondra píše:Když mluvíš o záměně, mohl by jsi prosím ty prožitky rozdělit a popsat ?
Řeknu ti svůj první zážitek z hudbou, který byste pravděpodobně již automaticky řadili podle schématu do stahu s hermetismem.
Když mi bylo asi tak 8 let, umřel můj praděda. Osobně jsem nikdy nebyl na rodinné stahy, nicméně zde jsem se stal účastníkem (dejme tomu) události, kdy po jeho smrti každou noc kolem půlnoci začalo po našem domě znít jakoby odnikud hraní na trumpetu. Byla to příšerná hudba, jakou hrávaly v předminulém století na funusech. Ta hudba hrála tak jemně, ale slyšitelně s takovým praskáním, jako když hraje gramec (již v té době jsme dávno neměli). Nebožtík se takto loučil s tímto světem, v našem domě tento příbuzný snad ani nebyl, u nás ani nikdy nežil. Vedle v té době stál vedle nás pouze jeden barák a to s lidmi, kteří měli pouze klavír, my a trumpeta taky neexistovalo. Abych vysvětlil pointu, tento předek byl za Rakouska-Uherska členem kapely, hrající na funusech, později ještě na začátku vzniku Československa aktivně hrajícím.
Přestože bych mohl tvrdit i o tomto zážitku že spadá do hermetismu, nebudu nic takového tvrdit. Šlo jen o projev loučení zemřelého skrz astrál, proto i to praskání.
Více k tomuto tématu již nemám co dodat.