Příspěvekod jakpro100 » 29 kvě 2016, 19:59
Když se zde otevřelo toto téma, dovolím si něco poznamenat, protože je to jedna z oblastí, kterými jsem se hlouběji zabýval a došel jsem snad i k nějakým nadprůměrným výsledkům.
Takže obecně - minulé životy pochopitelně existují. Chtít pochopit proč a jak reinkarnace probíhá, je obtížné, je to jako by buňka chtěla pochopit, jak funguje člověk. Buňka tedy musí začít uvažovat jako člověk a ne jako buňka omezená na nějakou tkáň či orgán. Každá buňka zároveň v sobě obsahuje informaci o celém člověku, to je na tom úžasné.
Regresi považuji za násilnou metodu, která většinou není vhodná a je zbytečně drastická. Zase přirovnání - proč chodit na chirurgii, když se naše nemoc dá vyléčit bylinkama?
Kdo má v sobě opravdovou tohu minulé životy poznat, a jeho osobnost je celkově na to připravená, včetně dostatečné citlivosti k různým vjemům a schopnosti číst v symbolech a spojovat si je, k tomu se informace o minulých životech mohou dostat. Myslím, že to nemůže mít nikdo zakázané, tak jako nikdo nemá zakázané stát se prezidentem nebo houslovým virtuózem, ale jen ten, kdo pro to něco udělá, dosáhne cíle.
Nejjednodušší je vzpomenout si na nějaké známé osobnosti, o nichž jsou nějaké zmínky. Ty v nás mohou probudit nevystvětlitelný zájem o danou osobnost - připadá nám velmi blízká. Byli jsme to my. Podobně může pomoci návštěva nějakého místa, kde jsme kdysi žili, setkání s osobami, které jsme v minulých životech znali, nebo třeba filmy z nějaké daleké země, poslech cizokrajné hudby či jiné projevy kultury. To nám všechno může vzpomínky nahodit a můžeme se v meditaci ptát odkud to známe? Viíme třeba černochy v chatrčích, takže je jasné, že to bylo někde v Africe. Pocitově to lze i přesněji logalizovat jak časově, tak místně.
Pokud tedy dnes nevíme, že existovala nějaká země či kultura, ani jak tam lidé žili, pak si na inkarnaci tamo vzpomínáme obtížně.
Je to téma na celou přednášku či knihu. Osobně jsem si vzpomenul již celkem na 17 svých životů, slavných i zcela obyčejných lidí. Jeden za všechny - tušil jsem, že jsem musel být ve starém Egyptě, věděl jsem, že jsem měl velký dům a postavení, - to vše známe, proto si to umíme představit. Později jsem se setkal i s ženou, která tam byla mou manželkou. ještě později jsem narazil na určité jménovrhního písaře - dochovalo se díky archeologickým nálezům - , což doprovázel pocit mrazení v zádech , husí kůže, šumění křídel, rezonance v celém těle - to jsou typické příznaky - věděl jsem, že to jsem byl já.
A zásadní je, že životy za sebou nejdou nahodile, aler logicky na sebe navazují. Následný život vyjadřuje většinou největší přání z toho minulého, případně odpovídající vyrovnávací „trest“. Zhýralý šlechtic se tedy ocitne v roli otroka, ten se příště narodí jako bojovník za svobodu, následně touží po klidu a duchovním prostředí, pak chce být třeba obyčejným člověkem, ale protože se setká s nespravedlností ze strany vrchnosti, chce v další životě všem ukázat, jak se má správně vládnout atd.
Cílem je, a i Bardon a jiní to zmiňují, aby si člověk na světě vyzkoušel úplně všechno, všechny role, všechny situace a vstřebal je tak, že již nebude po ničem novém toužit, protože již všechno bude znát. Pak bude bytostí dokonalou a nebude se již muset dále inkarnovat. Nebude k tomu důvod.
Znalost minulých životů může být výhodou, protože pochopíme, proč máme s něčím nebo s někým problém, nebo proč je důležité, abychom něčeho dosáhli. Pochopitelně to má smysl jen pro toho, kdo je schopen a ochoten s tím pracovat, není to tedy dobré pro každého. Zvědavý blb, který jde na regresi, ničeho nedosáhne.
Hierarchii vyšších duchovních bytostí celkem slušně popisuje buddhismus, viz třeba kniha A. Ottamy, najdete zmínky i v knihách K. Minaříka.
Když bytost dosáhne určitého stupně, tak se vskutku může rozplynout v absolutnu, protože již nemá důvod ponechávat si svou individualitu.
Zní to pro lidi hrůzně, ale vemte si, co je samostatný bod proti kruhu? AŽ takový bod si uvědmí svou nicotnost, pochopí, že mnohem užitečnější a spokojenější bude jako součást kruhu, tedy útvaru o dimenzi výše, nejdokonalejšího tvaru, kde má každý bod stejnou váhu, neb je od středu stejně vzdálen.